Jakub Chrudina - fotoblog

Velký Rozsutec

Velký Rozsutec na Malé Fatře jsem chtěl si chtěl slézt už dlouho, ale vyšlo to až tento podzim, kdy se dala dohromady docela velká pravda. Já, Verča, Tom a jeho další tři kamarádi.

ČMapa trasytvrtého října tedy vyrážíme. Maloval jsem si krásné babí léto, sluníčko a hezké výhledy na barevné lesy. Realita? Zamračeno, zataženo, mlhavo a sychravo 🙂 Měl jsem sebou poprvé nový fotobatoh, černý Lowepro Photo Sport a byl jsem zvědavý, jak se osvědčí. Rovnou řeknu, že jsem s novou součástí výbavy maximálně spokojený.

Méně radosti mi přinášelo počasí. Lesy byly krásně barevné a bylo by radost fotit, kdyby bylo trošku lepší počasí. Šli jsme z z Terchové, přesněji z její části Biely Potok přes Jánošíkovy diery, které byly úžasné, i když docela namáhavé na výstup. Na druhou stranu, žebříky, lávky, stupy a řetězy byly zase změna oproti chození po horách, na které jsem zvyklý.

Po pravdě, když jsme došli na rozcestí Pod Tanečnicí, uvítal jsem pauzu s nadšením :). Tam jsme začali řešit, co dál. Velký Rozsutec nebyl vůbec vidět, ztrácel se v mracích. Koukali jsme tedy na Malý a debatovali, jestli nejít jen na ten a potom sejít jinou cestou dolů do Terchové.

Já hlasoval pro okruh, nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, hlavním důvod byl ten, že jsem se bál, abych při sestupu Dierami někde nerozbil foťák. Nakonec se rozhodneme pro Malý Rozsutec, i kvůli času. Dojdeme na Sedlo Medzirozsutce a znovu se po debatě rozhodneme pro Malý Rozsutec, jenže když k němu vyrazíme, všimneme si, že na žebřících je dlouhá fronta lidí, která se prakticky nehýbe. Tohle nemá cenu, otáčíme se a jde se na Velký Rozsutec!

Stoupání je to řádné, já s foťákem, dvěma objektivy a stativem toho mám plné zuby. A to stále přiostřuje terén, nejhorší je to již na skále, kde si musím dávat pozor, abych se nevysekal s celou technikou. Ale nic netrvá věčně a tak se najednou doplazím na vrchol. Výhledy žádné, jsme v mracích.

Jeden z kamarádů Toma vytahuje malý hliníkový gril a k údivu všech okolo začíná grilovat hermelín. K tomu otevíráme bar – pivo, meruňkovice, co si kdo vybere  🙂 Vydýchávám se, něco posvačím.

Chvílemi se v mracích dělají díry a je vidět kousek pod nás. Snažím se fotit, abych donesl z vrcholku alespoň něco.

Po pauze se rozhodujeme pro sestup, scházíme ale jinou cestou, než jsme přišli. Skoro je mi smutno po výstupu, sestup je taky docela namáhavý a hlavně riziko pádu daleko větší. Nikon v batohu mě nutí jít opatrně a pomalu, nemám chuť při jinak nevinném pádu rozmlátit celou techniku.

I tak relativně ve slušném čase scházíme do Medziholie. Tam dáváme větší pauzu a děláme dvě společné fotky. K mé náramné ostudě, obě jsem zkazil díky mé lenosti rozbalit stativ a pohrát si lépe s kompozicí. Dokumentační účel ale  plní.

Ještě si dělám pár dalších fotek, mraky se na chvíli rozestupují a dokonce se zdá, jako kdyby chtělo svítit slunko. Pak již pokračujeme dále v sestupu, cesta již není tak namáhavá, normální lesní cesta, žádné skály. Ale to bláto! V nízkých polohách se lepí na boty, klouže to, ale co už, to patří k věci.

Scházíme až do Štefanové, odkud zase kousek stoupáme na Sedlo Vrchpodžiar a pak již sestupujeme po části již známé trasy zpět do Bielého Potoka. U auta se ještě rozhodujeme, že si skočíme do koliby na pivo. Tedy my na pivo, Tom řidič na Colu :). Jedno pivko, zaplatit a již v úplné tmě k autu, nasednou a  hurá, cesta domů.

Tímto děkuji Tomovi ještě jednou za organizaci a odvoz, celé to mělo pověstnou německou preciznost. Nebo že by prajzáckou? 🙂

Štítky: ,