Jakub Chrudina - fotoblog

Zima 2018 v Beskydech a Jeseníkách a můj fotografický restart

Jak je vidět tady na blogu, mém Facebooku i ZONERAMA, focení jsem od jara 2015 moc nedal. Blogu jsem se nevěnoval od podzimní dovolené 2015 už vůbec. Příčin bylo více.
Státnice, práce, stěhování do vlastního…

 

Když si všechno trošku sedlo, přišla loni chtěná změna práce. Od prosince 2017 jsem nastoupil na soud a i když zodpovědné práce je i tady dost, oproti místy vražednému tempu minulého zaměstnání je to přece jen značný rozdíl.

 

Postupně se objevovala chuť začít zase fotit. Sice i předtím byly občasné momenty, kdy jsem foťák vytáhnul, jak je vidět na právě přidaných článcích, sepsaných dodatečně za toto období. Ale bylo pramálo chuti sedět doma za počítačem a něco sepisovat. Toho jsem měl dost z práce. To se ale teď za posledního půl roku začalo měnit.

 

Navíc postupně opadla svatá vášeň začátečníka pro nový koníček, střílení a zbraně. I když dále je to pro mě obrovské hobby a ze značné míry životní styl, tak chuť být na střelnici, jak to jen jde, co unese účet a na úkor ostatního, už opadla.

 

No a počátkem tohoto roku přišel poslední impuls. Honza a Tomáš, dva kamarádi, se kterými jsem v minulosti byl už na Kněhyni nebo Rozsutci, mě v lednu vytáhli jednou na hory. Kratší výlet do Beskyd, na Prašivou a Kotař, ale založilo to kupodivu tradici.

 

Když nemohl Tom, jeli jsme s Honzou ve dvou a tak jsem většinu zimních víkendů strávil na horách a pochopitelně s foťákem. Navíc Tom nás vytáhnul do Jeseníků (o tom bude další článek) a ten výlet se náramně podařil, i skrz počasí. Takové fotky jsem dlouho nepřinesl.

 

To mě nakoplo a i když samozřejmě další tři výlety stálo počasí za prd, stejně už jsem v tom byl zpátky. Navíc jsem díky jednomu dobrodružství v Jeseníkách objevil kouzlo sněžnic, zase něco nového.

 

S příchodem jara se frekvence chození na hory trošku zmenšila, ale stejně počítám k dnešku od začátku dubna celkem pět výletů. Což není nějaká super sláva, ale není to zase málo.

 

No a nakonec přišlo i k přezbrojení z Nikonu D90 na malinký mirroless Olympus OM-D E-M10 II. Doba pokročila a pro mé focení tenhle prcek nabízí vše, co potřebuji. A oproti Nikonu je malý a lehký, skvěle se nosí, člověk o něm ani neví. Navíc nabízí vymoženosti, díky kterým je focení tak nějak zábavnější.

 

Takže ve zkratce, jsem zpět! A těším se na nové zážitky s foťákem na krku, ať už v -20°C, nebo v tropických 35°C (prosím osud raději za těch -20°C 🙂 ). A stejně tak se těším, jak pak budu sedět za počítačem, popíjet kafe a vzpomínat na ně při sepisování článku na blog. Mohu jen doufat, že se lidí postupně naučí zase chodit na tyhle stránky.

 

Štítky: ,