Beskydská K2 podruhé

20. prosince 2009, zhruba po necelém roce, jsem se rozhodl udělat si opět výlet na druhou nejvyšší horu  Beskyd – Smrk. Doma jsem měl skoro všechno udělané, školu jsem pro tento kalendářní rok zakončil úspěšnou zkouškou, počasí se zdálo být ideální – výjimečně před Vánocemi sněžilo a mrzlo. Takže proč si neudělat předvánoční výlet?

Vyjížděl jsem vlakem po osmé hodině, v Ostravici jsem byl asi o půl desáté. Počasí se zdálo lepší než loni, ale extra slunečný den se taky čekat nedal. Hned ze začátku výstupu mi ranní slunce přálo a povedl se mi první snímek. Což mi zvedlo náladu a když připočítám oproti loňskému roku vhodnější výbavu, šlo se mi celkem slušně.

Také jsem navíc nešlapal do neznáma, ale po známé cestě. Slunce sice zalezlo a mírně sněžilo, ale během prvního úseku cesty to na focení stejně moc není, to už jsem taky věděl. Až na rozcestí Pod Holubčankou bylo všechno v nejlepším pořádku. Tam jsem si dal na chvíli pauzu.

Na dalším úseku cesty mě ale dobrá nálada začala přecházet. Jednak jsem nasadil ze začátku hodně ostré tempo – na rozcestí jsem doslova vyletěl, což nebylo zrovna nejchytřejší, navíc terén začal být dost neschůdný. To jsem si měl z loňska pamatovat taky. Bohužel, nějak jsem asi zapomněl, a tak jsem si to rychle zase připomenul.

Špatně prošlapaná cesta, častá uklouznutí, pády (mě čert ber, ale bál jsem se o foťák), přeskakování spadlých stromů, nejvíc mě ale štvaly pod tíhou sněhu ohnuté stromky. Pokaždé jsem zachytil o větvě, když ne přímo hlavou, tak batohem nebo aspoň stativem. A kromě spršky sněhu na za krk jsem se někdy pod stromem „šprajcnul“, větve mě za bágl držely. A k tomu se zatáhlo a sněžilo, takže na focení skoro stejně na levačku, jako v loni. Začarovaná hora.

Nakonec jsem se ale došmatlal až na rozcestí Smrk, sedlo. A tam se na mě usmálo štěstí, na chvilku se mraky rozestoupily a zasvítilo sluníčko. Zahodil jsem rukavice, vytáhl foťák  a začal hledat náměty pro fotky. Abych to neměl tak jednoduché, jemné sněžení zůstalo a vločky mi hned roztály na nasazeném filtru, který se nečistil zrovna nejlépe.

Světelné podmínky byly fajn, takže jsem rychle ze sedla vyrazil vrcholovým stoupáním na Smrk a doufal, že počasí vydrží. Po cestě jsem udělal ještě několik fotek, ale na vrcholu se samozřejmě opět zatáhlo, zákon schválnosti prostě. Chvíli jsem pro jistotou počkal, dal si oddech, něco snědl, pokecal s partou, která došla na vrchol chvíli po mě a spolu s nimi si vypil něco „na červa“. Mráz byl velice slušný, údajně -17° C, pokud se dá věřit informaci jednoho z oněch „spolulezců“, takže dvě společné kolečka, jednou slivovice, podruhé myslivec, přišla vhod.

Počasí se nelepšilo, takže jsem se rozhodl zahájit sestup. Už doma jsem si naplánoval návrat ne opět po červené, ale po žluté značce a během obtížného výstupu jsem se v tomto rozhodnutí utvrdil. Doufal jsem, že cesta bude schůdnější a dá se říct, že jsem si docela polepšil. Navíc jsem se nevracel stereotypně stejnou cestou.

Žlutou značku jsem ale nakonec stejně opustil, nemínil jsem sejít až k přehradě Šance a pak jít na nádraží po frekventované asfaltce, takže na místě, kdy žlutá opouští lesní cestu a pokračuje lesem k přehradě, jsem zůstal na oné cestě a napojil se pak kousek na Ostravicí opět na červenou, vlastně jsem udělal kolečko.

Kousek nad Ostravicí mi večerní slunce krásně osvítilo protější Lysou horu a tak jsem nečekaně použil ještě naposled toho dne foťák. Po sestupu do Ostravice jsem zamířil „na jistotu“ do hospody naproti nádraží na pozdní oběd, časová rezerva do odjezdu vlaku byla dostatečná. 🙂 Cesta domů proběhla jako obvykle, t. j. spánek v teple vlaku, pak nekonečné čekání na přestup v Kunčicích… 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..