Dobytí beskydské K2 – Smrku

Druhá nejvyšší hora Beskyd Smrk leží přes údolí naproti Lysé hoře, na které jsem byl už vícekrát, naposledy před týdnem. No a 2. 1. 2009 jsem se rozhodl, že se na Smrk podívám. Na rozdíl od minulé túry jsem vyrazil v rozumnou dobu a sám, vlakem směr Ostrava-Kunčice, Frýdlant nad Ostravicí a Ostravice.

Doufal jsem také v lepší počasí, vybavil jsem se rovněž GPSkou, jelikož na Smrku jsem nikdy nebyl, terén tam neznám, zato znám sebe a své schopnosti orientace :). Počasí mě ale silně zklamalo hned po té, co jsem v Ostravici vylezl z vlaku. Viditelnost opět mizerná, sněžení. Skoro jsem se chtěl vrátit, když sněžení zesílilo. Poté se ale udělalo lépe, tak jsem pokračoval. Sněžení zase po chvíli zesílilo, nicméně – už jsem byl rozhodnut “to dát”.

Některé momenty cesty byly celkem snesitelné, dokonce jsem občas využil i foťák. K čemu jsem sebou táhl stativ jsem nepochopil – asi abych toho neměl málo… Dlužno říci, že tato túra byla zatěžkávací zkouškou pro mého nového kamaráda na cestách – batoh Deuter Futura 28. A ten rozhodně nezklamal, potvrdil, že poměrně vysokou cenu si zaslouží. Alespoň něco pozitivního.

Méně pozitivní byl moment, kdy jsem musel sráz sjet po zadku a batoh mít v náručí – jediná šance, jak nerozbít fotoaparát. Ale nakonec jsem se pomalu a jistě blížil vrcholu – protože značení bylo buď zaváté sněhem, nebo nebylo vůbec, vytáhl jsem se na GPS a kontroloval zvedající se nadmořskou výšku a kolik km mi ještě asi zbývá, z trasy naštěstí nebylo kam špatně odbočit, jinak bych to určitě udělal. Tak jsem se dostal až na rozcestí pod vrcholem.

Sněžení stále sílilo a na vrchol jsem se dostal v tom nejhorším možném počasí. Mohyly Johna Lenona a Jana Palacha jsem minul a takřka si jich nevšimnul. Když jsem stál podle GPS a konečně i podle značení na vrcholu samotném, bylo vidět tak na 10 m, počasí skutečně k ničemu natož na focení, sil už jsem moc neměl, začínala mi být zima, čaj jsem měl zmrzlý (už si konečně koupím termosku!). Na vrcholu nebylo co dělat, tak jsem se otočil a vyrazil na páteční cestu. Bylo mi všelijak, jenom ne moc dobře při představ, že ještě musím ujít cestu zpátky.

Vytáhl z batohu zmrzlou máminu vánočku a trošku se po cestě najedl. Jak jsem šel, zahřál jsem se a z kopce to jde líp než naopak, tudíž nálada stoupala, když jsem viděl, že postupuju dost rychle. Sráz, kde jsem opět provozoval sjezd po zadku jsem také zvládl, jiná riziková místa rovněž.

A tak jsem se dostal až kousek nad Ostravici. Už jsem byl na pohodlné cestě, sněžení stále stupňovalo a já si říkal, že “tady někde byla ráno ta zamrzlá voda z potoka…” a prásk – seděl jsem na zadku. Co jsem zařval tady psát nebudu, sebral jsem se a pokračoval dál.

Poslední etapu jsem už měl halucinace – teplá hospoda, oběd a pivo na stole, já v suchém tričku a ponožkách…i došel jsem to. Vlak mi jel až za hodinu a něco, času tudíž dost. Sedl jsem do hospody naproti nádraží, převlékl se do suchého, dal si obligátní smažák a hranolky, zalil Radegastem. Spokojenost se s teplem a jídlem zvedala.

Domů jsem dorazil už s tím, že to byl fajn výlet. Na původní nadávání a průšvihy už jsem nevzpomněl. No a když jsem se začal večer hrabat ve fotkách, zjistil jsem, že kupodivu i tady něco vyšlo. Závěr – batoh Deuter Futura 28 je vynikající bágl, a…život je hořký….bohudík !!! 🙂

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..