Rok se sešel z rokem a přišlo opět září. V roce 2016 jsem v Harrachově nebyl, v práci byla taková situace, že koncem září a na přelomu října jsem prostě nemohl na týden odjet.

V roce 2017 byla ale situace jiná a já měl naplánované podzimní Krkonoše a Jizerky. A poprvé jsem měl cestovat poněkud kulturněji, než vlakem s několika přestupy, protože už mám nějakou dobu auto.

Státní svátek 28. září, Sv. Václav, vycházel na čtvrtek. Vzal jsem si tedy volno na pátek a celý následující týden. Původně jsem chtěl vyrazit již ve středu odpoledne po práci, ale nakonec jsem zvolil odjezd ve čtvrtek ráno. Sedám do Fabie a vyjíždím, cesta ubíhá v pohodě.

V Ostřetíně před Hradcem Králové si dávám pauzu a oběd v motorestu, známém ze služebek. A pak poslední úsek cesty. Počasí je krásné, provoz není velký a tak jsem okolo 15h v Harrachově. Procházka, večeře, pohoda…

Den první, Labský důl, Kotel, Dvoračky

V pátek ráno se vyspím a rozhodnu se začít zostra. Venku je nádherně a tak vyrážím kolem Mumlavy na Krakonošovu snídani a z ní ostrým stoupáním na rozcestí U Čtyř pánů. Počasí je parádní, pravé babí léto.

Když se vyplazím na Čtyři pány, je tady hlava na hlavě. Včerejší svátek způsobil, že většina lidí má prodloužený víkend a vyrazila do hor. Sejdu tedy kolem Labské boudy až k Labskému dolu a kolem jeho hrany pokračuji přes Ambrožovu vyhlídku směrem k Vrbatově boudě. Z Labského dolu stoupá citelný chlad, takový zvláštní, ale příjemný, pocit.

Dojdu k Vrbatově boudě a začnu stoupat na Harrachovy kameny a dále na Růženčinu zahrádku, odkud sestoupím na Dvoračky. Cestou mám výhled na impozantní Kotel.

Na Dvoračkách je podle očekávání hlava na hlavě, protože je dost pozdě, výběr jídel přebraný, ale vdolečky s borůvkami mají! Sedím venku na terase a koukám do údolí, pomalu se udělal lehký opar, jinak by bylo vidět až do Českého ráje.

Dojím a vidím se na poslední úsek cesty, na Ručičky a pak přes Rýžoviště do Harrachova, kam docházím za soumraku.

Den druhý, Jizerky – Pytlácké kameny

V sobotu ráno je zase krásně. Původně se mi nikam moc nechce, ale takové počasí nevyužít? Balím tedy věci, sedám do auta a jedu do Jizerek, kde na Bukovci nechávám zaparkované auto.

Mířím do osady Jizerka, kde nastupuji na červenou turistickou značku a začínám stoupat na Jelení stráň.

Kolem různých skal a skalek dojdu až k Pytláckým kamenům, největšímu skalnímu útvaru. Tady se zdržím, vylézt až na vrchol beru jako jasnou věc. Na počasí si skutečně nemohu stěžovat, výlet zatím vypadá parádně. Když slezu z Pytláckých kamenů, nastoupím na další cestu, nudnějším úsekem až na Předěl, odkud sestupuji do údolí, na Smědavu.

Nakonec dělám změnu, po mých ne zrovna nejlepších zkušenostech s chatou na Smědavě si zkrátím trasu značenou cyklotrasou a napojím se na silničku, která spojuje Smědavu z Jizerkou.

Počítám, že do atraktivní oblasti NP Rašeliniště Jizerky dorazím tak akorát na zlatou hodinku – a zhruba to vyšlo. 

Poslední úsek cesty tedy trávím focením, až dojdu pod Bukovec k zaparkovanému autu. Za chvíli jsem doma v Harrachově a vyrážím na večeři.

Den třetí, Jizerky – Holubník a Ptačí kupy

V neděli je počasí úplně stejné, jako poslední dva dny. Já si ale dávám den volna, po dvou dnech mám nachozeno k 50 km. V pondělí ráno už počasí tak slavné bohužel není. A má být hůř.

Dlouho váhám, venku neprší, chvílemi zataženo, pak vykoukne slunko. Až po poledni se seberu a vyrazím opět do Jizerek. Auto nechám tentokrát na Smědavě.

Vycházím po červené značce až na Čihadla, kde odbočuji na modrou a pak zase na žlutou. Mířím na Holubník. Cestou se zastavím na Sněžných věžičkách, bohužel počasí je čím dál horší a fotit ani nemá smysl. Rozhodně se sem ale v budoucnu vrátím, Sněžné věžičky nezklamaly.

Cesta důl po žluté vede po lávkách, přes Černou horu, kolem skalního útvaru Čertův odpočinek, k němu ale nezahnu. Někdy příště. Počasí už přímo vyhrožuje deštěm a zvedá se vítr, vůbec se mi to nelíbí. Ale pokračuji.

Dojdu až do sedla Holubníku a začínám stoupat na vrcholová skaliska. Vítr stále sílí, hlavně na holých skalách. Pokusím se o pár fotek, vzdor zamračené obloze a rozhoduji se pokračovat dál na Ptačí kupy, pro mě neznámou cestou.

Když dorazím do cíle a vyšplhám na vrchol skal, vítr už není vítr, ale menší vichřice. Přestává se mi to líbit, díky zatažené obloze bude brzo tma, do toho taková fujavice, co něco určitě přinese…

Pár fotek a dolů, rychle za světla dojít na asfaltku, po které půjdu celý zbytek cesty, kromě posledního úseku z rozcestí Na Knejpě až na Smědavu, kde je ale upravená cesta.

Když dojdu na asflat, začíná pršet. Ne moc, ale vlezle. Na naštvání. Přede mnou 10 km. Potěš koště. Nasadím rychlé tempo a nestačím se divit, jak to najednou rychle jde.

Rozcestí U Tetřeví boudy, pak staré známe Na Žďárku, Nad Černým potokem, pak už Čihadla, ale na Smědavu stejně docházím za tmy. Mokrý, ale naštěstí pořádně pršet začně až ve chvíli, když sedám do auta.

Zbytek propršené dovolené

No a jak to začalo v pondělí, tak bohužel dovolená pokračuje. Počasí z větší části psí. V úterý mám sraz s kamarádem v Jablonci, to hory vypouštím. Ve středu je nemastně neslaně, dám si procházku jen kousek, kolem Kamenice na Mrtvý vrch.

Ve čtvrtek jemně prší a já zůstávám doma, ale jsem rozhodnutý, že poslední den, v pátek, jdu stůj co stůj.

V pátek skutečně vyrazím, i když lehce prší. Říkám si, že nad mraky třeba bude lépe, že nad 1000 m n.m. bude možná lépe. Kolem Mumlavy, lehce rozvodněné, jdu na Krakonošovu snídani. Počasí se nelepší, několikrát zvažuji návrat, pak ale pokračuji. Chyba.

Dojdu na Voseckou boudu a zase to váhání. Ale jdu dále, až na Vysoké kolo. Pak je z deště sníh, kolem bílo, viditelnost nulová. Došel jsem to čistě z povinnosti, letní kalhoty durch, zima, promočený. Ne, tohle nebyl rozumný nápad, tenhle výšlap.

No co, v sobotu ráno odjezd a snad příští rok vyjde počasí o něco lépe!