28. října 2010 mělo být, stejně jako předchozí den, krásné podzimní počasí. Na tohle období teplo, slunečno, prostě krásný pozdně říjnový den. A tak jsem si řekl, že zkusím alespoň jednou stihnout podzimní hory a vylezu si na můj oblíbený Smrk.

Večer jsem si nachystal věci do batohu, oblečení zvolil v představě příjemného podzimního dne na horách ve složení větrovka, do batohu mikina (kdyby něco…), letní outdoorové boty. Ráno to vypadalo na krásný den, ještě kontrola netu, rosničky taky předpovídají hezké počasí, meteoradar kde nic, tu nic. Takže v 8h odjezd z Havířova, dva přestupy a před půl desátou jsem v Ostravici. Už po cestě zvonil mobil, táta s tím, že na Pustevnách je prý sníh, jestli mám pořádné boty. Trošku pozdě. No, uvidíme…

V Ostravici jsem už viděl. Sníh byl jak na Lysé, tak na Smrku – zdálo se mi, že tam je ho dokonce víc. ale stále chyběla lepší představa. Takže jsem se po známé trase vydal na vrchol. Počasí bylo parádní a slibovalo pěkné fotky. Za chvilku jsem narazil napřed na sněhový poprašek, pak sněhu přibývalo. Ale pořád ok, nic strašného, šlo se stále dobře. Se zimními problémy, na které jsem tady byl zvyklý, to stále nemělo nic společného.

Na rozcestí Pod Holubčankou bylo vše relativně v pohodě. Na kartě jsem měl už pár slušných fotek, vidina na další mě hnala dál. Problémy týkající se mojí nulové (či přímo v záporu) fyzické kondice jsem překousnul, s těmi jsem počítal. Koleno se chovalo vzorně. Takže jsem bez zastávky vystartoval na další úsek cesty. A tady to začalo být vtipné. Sněhu přibylo, cesta méně prošlapaná.

Zvážil jsem návrat, ale řekl si, že dokud to půjde, půjdu dál. Stále to bylo více v pohodě, než v zimě. Tak jsem se dostal až k mému oblíbenému místo – srázu, kde se slézá naprosto úžasně, člověk tam leze lavinovým svahem. Chodníček úzký půl metru. Tady jsem zvažoval návrat podruhé, nakonec s tradičním nadáváním vše zvládám a pokračuju dál. To už vím, že minimálně na rozcestí Smrk – Sedlo dojdu určitě. Protože odtamtud se vydávám zpátky po žluté značce.

Až na rozcestí šlo vše už relativně v pohodě. Tam mě čekalo překvapení – už po cestě jsem zaregistroval (ne zrovna s radostí) zvýšený počet turistů na trase oproti zimním zkušenostem. No a na rozcestí plápolal ohýnek a okolo něj rodinka a dalších několik lidí. Udělal jsem pár fotek – jsou zde pěkné pohledy do roviny, akorát mi vadil dým z ohně, a vyrazil na vrchol.

Když už jsem byl tady, nehodlal jsem se vzdát, ten kousek už se vždycky dá zvládnout. A taky se zvládnul. Akorát na kopci už jsem nechápal vůbec – běžně tu je pár lidí, jestli vůbec někdo. Dneska malé procesí. Ale počasí a výhledy nádherné ! Prohodil jsem pár vět s partou tří slečen z Ostravy, které dorazily chvilku po mně, odfotil, co se dalo, vypil čaj, poobědval sušenky, zvážil, jestli budu pokračovat dál ve větrovce a tričku (tak jsem celou cestu šel!), nebo si už vezmu pod bundu mikinu, což jsem nakonec zavrhnul. A pak se vydal na zpáteční trasu – zpět do sedla a pak po žluté, které je podstatně schůdnější.

A teď nastala správná sranda. Sestup na sedlo bývá na sněhu, kterého tu bylo požehnaně, mírně o hubu i v zimních botech. A já měl letní :). Takže o akrobatická čísla nouze nebyla. Ale bez pádu jsem se dostal až na sedlo a nastoupil na žlutou. Cesta opravdu lepší byla, ale také bylo pár vtipných úseků.

V nižších polohách začal sníh ubývat a objevilo se bláto se sněhem a nakonec jen bláto. Po něm se také dobře klouzalo. Těšil jsem se, až se dostanu na asfaltku, která sice je nezáživná, ale zato bude pohodlná a rychlá. Když jsem se na ni dostal, věděl jsem, že teď už to bude tak akorát jedině nuda a flákačka.

Našel jsem si místo, kam na asfalt svítilo sluníčko, sundal batoh, na něj hodil větrovku, aby trochu vyschla, z batohu vytáhnul mikinu, protože při sestupu bez větší makačky bych asi jen v tričku a větrovce za chvilku zmrznul. Nechal jsem schnout bundu, dorazil čaj v termosce, něco snědl, vysypal binec z totálně promočených bot (převlékat si teď suché ponožky nemělo smysl, po chvilce by byly mokré taky) a pak opět vyrazil.

Šlo to dobře, po pár metrech sníh zmizel úplně. Procházka…nebýt promočených bot, nic mi nechybí. Odměnou byl pěkný výhled na přehradu Šance a pak ještě jedna, čistě podzimní fotka těsně nad Ostravicí. Kouř na ní vypadá krásně, ale smrděl hrozně, nechci vědět, čím kdo topil.

V 15.30 h dorážím do Ostravice na nádraží a zjišťuji, v kolik mi jede vlak.  V 15.52 a pak za hodinu. Váhám ale nakonec jdu do hospody na teplý oběd a jedu až za hodinu.