Podzimní Smrk

Smrk, to je hora, na kterou si musím prostě jednou za rok vylézt. Původně ze zimních výšlapů jsem si loni chtěl udělat podzimní, ale nějak se to zvrtlo také v částečně zimní výstup 🙂

Letos jsem chtěl přibrat nějaké kolegyně či kolegy fotografy, vypadalo to, že nás bude celá smečka, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem jel já a skoro sousedka. Což nebylo vůbec špatné, protože místo toho, abych se se dvěma přestupy tahal vlakem, jsem jel hezky autem od baráku a zase k baráku. Faaajn 🙂

Původně jsme chtěli vyrazit v sobotu 15., ale ráno bylo takové počasí, že jsme to raději odložili. V neděli, kdy bylo krásně, jsem zase zaspal, takže nakonec z toho bylo pondělí.

Ráno to vypadalo na krásné počasí, sice zima, odškrabávání oken u auta, ale pak už směr Ostravice. Z parkoviště vycházíme v 9.15, domlouváme se na nezávodnickém tempu, koneckonců, jdeme hlavně fotit. Já mám výhodu, už dokonale cestu znám, takže vím, že až pod Holubčanku nemá cenu foťák vytahovat z báglu.

Sice kousek pod ní nevydržím, ale potvrdily se staré zkušenosti, na focení to tam opravdu není. Ve vyšších polohách, od těch 900 metrů, už byl opět sníh, ale oproti loňskému roku opravdu jen poprašek a k tomu se držel jen ve stínu. Stejně, jako námraza na stromech. Obloha vymetená, oproti loňským krásným mrakům jen modrá.

Tomu také odpovídá cestovní rychlost, pořád fotíme, navíc mi vychází dlouhé expoziční časy, no a než zbytečně zvyšovat citlivost a stahovat dolů clonu, tak raději sáhnu vždycky po stativu.

Na vrchol tak dorazíme až po půl druhé odpoledne. Ale co už, nikam nespěcháme přece. Na vrcholové planině není po sněhu ani stopa, krásně tam svítí sluníčko a na bundách tam na trávě spokojeně leží jiní dva lezci. My obsazujeme lavičku kousek dole ve svahu, já sundávám mokrou větrovku, beru si z batohu mikinu, svačíme a pak se jde fotit.

Domlouváme se, že na zpáteční cestu se vydáme nejpozději v 15h. Což se povede, vyrážíme dokonce asi od čtvrthodiny dříve. Díky tomu, že sněhu je minimum, se jde dobře. Vlastně poprvé chytám tuhle cestu bez sněhu. Za chvíli jsme na rozcestí Smrk-Sedlo a odbočujeme na žlutou. Jde se opravdu výborně, takhle to tady neznám.

Cestou se nám otvírá nádherný výhled na hory, v dálce na obzoru jsou dokonce vidět Tatry, takže se mi konečně splnil můj sen – ty jsem ze Smrku ještě nikdy neviděl. Jo, když jsem u toho, z vrcholu byly v dálce vidět i Jeseníky. Oproti loňskému roku byla o moc lepší viditelnost. A také byl krásně vidět pás smogu nad Ostravskem. Ale to chce klid a zhluboka dýchat 😀

Poté, co se fotograficky vyřádíme, pokračujeme dál v sestupu, až se dostaneme na známou nudnou asfaltku. Teď už vím, že foťák mohu prakticky schovat, ale nějak ho nechávám na krku. A mělo to cenu, ještě se dostáváme ke krásnému výhledu na přehradu Šance.

Tady už chudák Kristýna nefotí, protože karty jsou beznadějně plné. No, dlouho se nezdržujeme a pokračujeme…cesta nudná jako vždycky, navíc začíná být zima, jak jsme vy stínu. Optimistický odhad, že u auta budeme před 17h bere rychle za své, ale druhý, že tam budeme tak v 17.20 se ukázal jako správný, skoro na minutu. Takže, Kristýno děkuji za odvoz a společnost, no a někdy příště zase!

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..