Podzimní Těšínské Beskydy

Podzimní hory, to je nádhera. Loňský a letošní Smrk mě v tom jen utvrdil. Ale to byla místy kombinace podzimu se zimou už, chyběla mi procházka po krásně zbarvených horských lesích v příjemném počasí. Myslel jsem si už letos, že to zase nestihnu.

Počasí se ale drží, je na tuhle dobu teplo, takže jsem se rozhodl podívat se ve středu na hory. Zvolil jsem trasu z Jablunkova na Stožek, dále na Velký Sošov a Beskydské sedlo a odtud sejít do Nýdku. Výstup na Čantoryji jsem se po minulých zkušenostech rozhodl vypustit – není tam o co stát. Navíc jsem bral ohled na to, že už se brzo stmívá.

Vyrazil jsem před 7h, takže po 8 jsem už šlapal Jablunkovem směrem do hor. Počasí bylo krásné, barvy na stromech doslova zářily. Výlet jsem bral jako test nového fotobatohu (ještě jednou díky Tome!) a nové softshell bundy. Obojí obstálo na jedničku.

Začátek cesty je nudný, napřed pochod podél hlavní cesty, potom stoupání po asfaltce. Až při odbočení na lesní cestu to začalo být zajímavější, ale také šlo o nejprudší stoupání za celou cestu, což už jsem věděl.

Když jsem se pak dostal na vrstevnici, začala nádherná procházka podzimním lesem. Stromy okolo mě byly červené, až z toho bolely oči. Chvílemi se mi otevřely pohledy do údolí. Tak jsem dostoupal až na sedlo Groníček, odkud jsou moc hezké pohledy.

Chvíli jsem se zdržel, ale odpočinek si nechávám až na vršek Stožku. K tomu vede ještě kousek stoupání a za chvíli už vidím hraniční kameny, kolem kterých půjdu zbytek cesty až na Beskydské sedlo. Turistická cesta vede při státní hranici s Polskem.

Na jeden z nich sedám a svačím. Koukám na hodinky, je 11.15. Čau dost, i když se budu kvůli focení zastavovat. Po 20 minutách vyrazím na další cestu, projdu kolem chaty na Stožku a po chvíli musím absolvovat prudké klesání – opravdu padák o hubu.

Když to mám za sebou, tak vím, že teď už to bude opravdu procházka. V lese mezi stromy se občas ukáže hezký pohled, jako z okna. Pod nohama šustí spadané listí, je příjemně – ani horko, ani zima, prostě paráda.

Dojdu pod Malý Stožek, projdu malou osadou a vystoupám na Cieślar. Přede mnou se otevře úplně jiný pohled, a to na polské Beskydy. Stíny se už ale prodlužují, holt máme po posunu času. Velký Sošov mám, co by kamenem dohodil.

Tady si kupuji pití a sedám na terasu. Můj kamarád bernardýn, patřící k příslušenství chaty a s kterým jsem si před třemi roky dělil o svačinu, se povaloval na sluníčku a přišel se podívat, jestli by se zase něco nenašlo. Ne, nenašlo. Smůla, řízečky jsem snědl na Stožku a zůstala mi jen čokoláda – a to on nemusí. Takže se musel spokojit jen s podrbáním za ušima.

Dlouho ale nesedím, není na co čekat. Na Beskydské sedlo to mám slabé 2km, ale cesta z něj po zelené do Nýdku je pro mě velká neznámá, minule jsem šel přes Čantoryji… No, uvidíme.

Mezi Sošovem a Sedlem cvakám ještě pár fotek, včetně té, kterou vyhodnocuji jako asi nejlepší z dnešku vůbec. Světla ale ubývá před očima, hlavně tady v lese a stínu. Jinak procházka šustícím a vonícím listím pokračuje.

I když foťák jen visí na krku, užívám si tu podzimní pohádku. Tak dojdu až k Sedlu, málem ho přejdu, jak jsem se zrovna zamyslel. Odbočuji na zelenou – a co to?

Za celou cestu jsem zatím potkal pár lidí, maximálně pět. Teď se na mě ale z Čantoryje valí velká skupina důchodců, která si také udělala podzimní výlet. Cesta prudce klesá, k tomu kameny, utéct jim sice uteču, ale na dlouho ne. Je po klidu na horách, bytek cesty do Nýdku jde ve „vláčku“.

Tak dojdu na asfalt a v duchu doufám, že chytím autobus do Bystřice. Ne, že bych byl líný ujít těch 6km nebo že bych už nemohl, ale šlapat po asfaltce se mi fakt nechce!

Najednou vidím, že někteří z lidí jdoucích přede mnou zastavují, slyším slova „autobus“ – a ona je tu zastávka. A za chvíli jede autobus až do té Bystřice.  V Bystřici jsem v 15.40, vlak jede v 16.19. Skočím si tedy ještě na oběd a pak už vlak směr Havířov.

 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..