V pondělí ráno jsem měl jet do Olomouce, čekaly na mne dva složité zápočty. Avšak poslední dny stále hustě prší, hladina řek se stále zvedala, a tak už v neděli večer jsem tušil, že cesta může být docela komplikovaná, případně taky…no, snad to bude ok, doufal jsem ještě ráno. V televizi už sice zprávy hlásily záplavy, ale nic akutního jsem ještě pořád neviděl, to samé na netu, kam jsem jenom zběžně kouknul.

Takže jsem vyrazil. Už, když jsem vylezl z baráku, konstatoval jsem, že neprší, ale přímo lije. Než jsem došel na autobus, byl jsem mokrý jako myš. Na vlakovém nádraží jsem okamžitě viděl, že něco ok rozhodně není – spousta lidí, někteří nervózně telefonující, nadávající. Došel jsem k pokladně a: „Prosím vás, studentský zpáteční Olomouc.“ Paní na mě : „No já vám ho klidně prodám, ale vlaky nejezdí a jezdit hned tak ani nebudou !“ Takže jsem mohl vyrazil zpět domů.

Pršelo čím dál víc. Doma jsem zapnul PC a jenom koukal, co nám voda zase vyvádí. A protože mi bylo jasné, že ani naše říčka Lučina už asi žádná říčka nebude, sebral jsem nakonec foťák, navlekl si starou pláštěnku a vyrazil k Lučině.

Jako malý jsem ji viděl rozvodněnou v roce 1997 a byl jsem zvědavý, jak bude vypadat teď. Zklamaný jsem rozhodně nebyl. U řeky jsem potkal hned další tři kolegy fotografy, takže vypadalo to tam pomalu jako na schůzi havířovských fotografů 🙂 .

Vrátil jsem se mokrý jako myš, ale stálo to za to. Nutno říci, že jsem otestoval deklarovanou vlastnost mého Olympusku – odolnost proti stříkající vodě. Mokrý byl i přes snahu o jeho krytí dost, ale vypadá, že naprosto v klidu přežil a nebylo mu ublíženo 🙂