Vylézt jednou za rok na Smrk se u mě stalo tradicí. Z původně zimních výstupů jsem udělal podzimní, ale letos to nějak dopadlo opět na ten zimní. Datum padlo na 22. prosince a oproti zvyklostem jsem na hory nešel sám :). A dá se říct, že kvůli tomu jsem focení tentokrát odsunul v žebříčku priorit směrem dolů.

Počasí věštilo inverzi. V Havířově byl zataženo, sychravo, prostě nepříjemně. Po sněhu ani stopy. Cestou vlakem sleduji, že za Frýdkem začínají být na kopcích stromy ojíněné námrazou a vypadá to moc hezky. Přijíždím do Frýdlantu nad Ostravicí, přestupuji na courák do Ostravice a v další zastávce přistupuje Verča.

Společně dojedeme do Ostravice a začíná výstup. Počasí stále mizerné, ale nad mraky prosvítá slunce. Prorokuji, že nad oblačností bude krásně. Moc mi ale není věřeno :). První úsek cesty – ostré stoupání po asfaltu už beru za sebe jako nudnou rutinu. Stejně tak můj neoblíbený úsek na rozcestí Nad Holubčankou. Hnusný úsek – ostré stoupání, navíc po kamenech, výhledy žádné. Prostě jen makačka.

Tak jdeme, sněhu přibývá – jako vždy je to zlom na pár metrech, kdy najednou je ho plno. Říkám, že mám dojem, že k Holubčance už není daleko, po chvilce se rozjasní – a jsme tam. První zastávka. Potkáváme partu, která na Smrku zjevně nocovala, pár slov, napít se čaje z termosky, já nadávám na pravé koleno, které teď v klidu pobolívá – a jdeme dál. Teď už to bude záživnější, slibuji Verče.

A taky, že jo. Dostáváme se 1000 m n.m., najednou zjišťujeme, že se nám lépe dýchá, oteplilo se, začalo svítit sluníčko – a když vyjdeme z lesa, vidíme pod sebou moře a naproti nám z něj ční vrchol Lysé. Inverze jak vyšitá! Nádhera! To, o čem jsem tolikrát slyšel, ale nikdy nezažil. V téhle pohádce pokračujeme dál. Jeden z mých „oblíbených“ úseků přelezeme ani nevím jak, v druhém je natažené jistící lano. Cestou fotím, bavíme se, ubíhá to rychle.

A tak najednou stojíme na rozcestí Smrk – sedlo. A je nádherně, sluníčko svítí a bílý sníh jiskří, až oči bolí. Pod námi mraky..krása. Verča je nadšená. Já shazuji batoh a jdu fotit. Měním objektiv, záklaďák za širokou Tokinu. A zatímco Verča telefonuje, daří se mi jedna z nejlepších fotek, co jsem vůbec kdy udělal. To v tu chvíli samozřejmě nejvýše tuším.

Po chvilce pokračujeme dále – poslední závěrečný kilometr na vrchol Smrku. A pohádka pokračuje dále. Prosluněným zimním lesem stoupáme na vrchol. Tohle už znám a jsem rád, že je takhle i dnes – pro Verču. Ještě pár fotek, ale pozoruji, že Verča má absťák způsobený nedostatkem cukru v krvi, jak sama později přizná 🙂 Naštěstí už jsme za chvíli na vrcholu.

Tam už je poměrně dost lidí. A rozhled stojí za to. Radhošť, Stolová..vše lezoucí z moře pod námi. Pak vylézá i Ondřejník… Zatímco Verča svačí, já fotím, tohle nevyužít by byl hřích. Pak ještě povinný vrcholový přípitek (já ke své ostudě rumík zapomněl) a nakonec vrcholová fotka. Vlastně dvě. 🙂 Sluníčko ale mizí, vypadá to na sněžení.

Nastupujeme na zpáteční cestu, zpět na Smrk – Sedlo a pak jako vždy po žluté. Při sestupu se Verča jdoucí za mnou oprávněně baví mou chůzí, musí to vypadat, jak kdybych měl popito. Jdu totiž s Nikonem na krku, přidržuji ho jednou rukou a udržování rovnováhy vypadá asi hodně komicky. Posléze foťák raději schovám, na focení to už moc nevypadá.

Za chvíli jsme na Sedle a pokračujeme dál. Podlézáme sněhem ohnuté větvě stromů a po chvíli se nám otvírá nádherný pohled – v dálce vidíme nad mraky vystupovat impozantní bílé štíty Velké Fatry. Vypadají docela blízko… Ale na focení to není. Přesto ale ještě foťák o kus dál vytáhnu – u nás je zataženo, nevlídno, jak scházíme pod hranici oblačnosti – ale na Slovensku svítí sluníčko. Poslední dnešní fotka.

Dál už je sestup spíše nuda. Jak jsme pod mraky, je zase jak ve skleníku – špatně se dýchá, sychravo, zima… A sníh je šedý, namísto bílý! Tak pokračujeme, až dojdeme na mě známou aslfatku. Říkám Verče, že teď už to bude nuda, ale nic namáhavého. Jen je čím dál hnusnější vzduch – a čím dál větší zima. Povídáme si, a tak nudná cesta ubíhá docela rychle a tak po 15h scházíme do Ostravice.

Vlak jede až v 15.52, tak co dál? Pokračujeme v cestě dál, směr Ostravice – Zastávka. Tam docházíme akorát. Za chvíli přijíždí vlak, nastupujeme, o zastávku dále se loučím s Verčou a pokračuji už sám. Ve Frýdlantě přestupuji a rozehřátý z vlaku si při čekání na přestup říkám, že asi zmrznu a závidím Verče, která už je doma.

Pak konečně přijede vlak, opět rozmrzám a doufám, že v Kunčicích nebudu čekat dlouho na přípoj. Což se samozřejmě stane – skoro 40 minut. Tím ještě není vše u konce, v Havířově mi sice jede z nádraží skoro hned autobus, ale ten má poruchu a tak docházím poslední úsek cesty hezky pěšky.

Doma nikdo, shazuji věci a mezím do sprchy, o které se mi celou cestu zdálo. A v ní si říkám jen, že to dnes opravdu stálo za to a přemýšlím, kdy jsem se vracel z hor tak spokojený…děkuji! 🙂