Předvánoční Smrk

  • Rubriky příspěvkuBeskydy
  • Komentáře k příspěvku0 komentářů

Vylézt jednou za rok na Smrk se u mě stalo tradicí. Z původně zimních výstupů jsem udělal podzimní, ale letos to nějak dopadlo opět na ten zimní. Datum padlo na 22. prosince a oproti zvyklostem jsem na hory nešel sám :). A dá se říct, že kvůli tomu jsem focení tentokrát odsunul v žebříčku priorit směrem dolů.

Počasí věštilo inverzi. V Havířově byl zataženo, sychravo, prostě nepříjemně. Po sněhu ani stopy. Cestou vlakem sleduji, že za Frýdkem začínají být na kopcích stromy ojíněné námrazou a vypadá to moc hezky. Přijíždím do Frýdlantu nad Ostravicí, přestupuji na courák do Ostravice a v další zastávce přistupuje Verča.

Lysá hora Lysá hora

Společně dojedeme do Ostravice a začíná výstup. Počasí stále mizerné, ale nad mraky prosvítá slunce. Prorokuji, že nad oblačností bude krásně. Moc mi ale není věřeno :). První úsek cesty – ostré stoupání po asfaltu už beru za sebe jako nudnou rutinu. Stejně tak můj neoblíbený úsek na rozcestí Nad Holubčankou. Hnusný úsek – ostré stoupání, navíc po kamenech, výhledy žádné. Prostě jen makačka.

Vrcholovka s Verčou I. :) Vrcholovka s Verčou I. :)

Tak jdeme, sněhu přibývá – jako vždy je to zlom na pár metrech, kdy najednou je ho plno. Říkám, že mám dojem, že k Holubčance už není daleko, po chvilce se rozjasní – a jsme tam. První zastávka. Potkáváme partu, která na Smrku zjevně nocovala, pár slov, napít se čaje z termosky, já nadávám na pravé koleno, které teď v klidu pobolívá – a jdeme dál. Teď už to bude záživnější, slibuji Verče.

A taky, že jo. Dostáváme se 1000 m n.m., najednou zjišťujeme, že se nám lépe dýchá, oteplilo se, začalo svítit sluníčko – a když vyjdeme z lesa, vidíme pod sebou moře a naproti nám z něj ční vrchol Lysé. Inverze jak vyšitá! Nádhera! To, o čem jsem tolikrát slyšel, ale nikdy nezažil. V téhle pohádce pokračujeme dál. Jeden z mých „oblíbených“ úseků přelezeme ani nevím jak, v druhém je natažené jistící lano. Cestou fotím, bavíme se, ubíhá to rychle.

Lysá hora Lysá hora

A tak najednou stojíme na rozcestí Smrk – sedlo. A je nádherně, sluníčko svítí a bílý sníh jiskří, až oči bolí. Pod námi mraky..krása. Verča je nadšená. Já shazuji batoh a jdu fotit. Měním objektiv, záklaďák za širokou Tokinu. A zatímco Verča telefonuje, daří se mi jedna z nejlepších fotek, co jsem vůbec kdy udělal. To v tu chvíli samozřejmě nejvýše tuším.

Bílej sníh... Bílej sníh...

Po chvilce pokračujeme dále – poslední závěrečný kilometr na vrchol Smrku. A pohádka pokračuje dále. Prosluněným zimním lesem stoupáme na vrchol. Tohle už znám a jsem rád, že je takhle i dnes – pro Verču. Ještě pár fotek, ale pozoruji, že Verča má absťák způsobený nedostatkem cukru v krvi, jak sama později přizná 🙂 Naštěstí už jsme za chvíli na vrcholu.

Cestou na vrchol Smrku ze Sedla Cestou na vrchol Smrku ze Sedla

Tam už je poměrně dost lidí. A rozhled stojí za to. Radhošť, Stolová..vše lezoucí z moře pod námi. Pak vylézá i Ondřejník… Zatímco Verča svačí, já fotím, tohle nevyužít by byl hřích. Pak ještě povinný vrcholový přípitek (já ke své ostudě rumík zapomněl) a nakonec vrcholová fotka. Vlastně dvě. 🙂 Sluníčko ale mizí, vypadá to na sněžení.

Beskydské moře - vzadu Radhošť, předním Tanečnice, Kněhyně, Stolová Beskydské moře - vzadu Radhošť, předním Tanečnice, Kněhyně, Stolová

Nastupujeme na zpáteční cestu, zpět na Smrk – Sedlo a pak jako vždy po žluté. Při sestupu se Verča jdoucí za mnou oprávněně baví mou chůzí, musí to vypadat, jak kdybych měl popito. Jdu totiž s Nikonem na krku, přidržuji ho jednou rukou a udržování rovnováhy vypadá asi hodně komicky. Posléze foťák raději schovám, na focení to už moc nevypadá.

Za chvíli jsme na Sedle a pokračujeme dál. Podlézáme sněhem ohnuté větvě stromů a po chvíli se nám otvírá nádherný pohled – v dálce vidíme nad mraky vystupovat impozantní bílé štíty Velké Fatry. Vypadají docela blízko… Ale na focení to není. Přesto ale ještě foťák o kus dál vytáhnu – u nás je zataženo, nevlídno, jak scházíme pod hranici oblačnosti – ale na Slovensku svítí sluníčko. Poslední dnešní fotka.

Sestup Sestup "po žluté", pohled směrem na Slovensko

Dál už je sestup spíše nuda. Jak jsme pod mraky, je zase jak ve skleníku – špatně se dýchá, sychravo, zima… A sníh je šedý, namísto bílý! Tak pokračujeme, až dojdeme na mě známou aslfatku. Říkám Verče, že teď už to bude nuda, ale nic namáhavého. Jen je čím dál hnusnější vzduch – a čím dál větší zima. Povídáme si, a tak nudná cesta ubíhá docela rychle a tak po 15h scházíme do Ostravice.

Vlak jede až v 15.52, tak co dál? Pokračujeme v cestě dál, směr Ostravice – Zastávka. Tam docházíme akorát. Za chvíli přijíždí vlak, nastupujeme, o zastávku dále se loučím s Verčou a pokračuji už sám. Ve Frýdlantě přestupuji a rozehřátý z vlaku si při čekání na přestup říkám, že asi zmrznu a závidím Verče, která už je doma.

Cestou na vrchol Smrku ze Sedla Cestou na vrchol Smrku ze Sedla

Pak konečně přijede vlak, opět rozmrzám a doufám, že v Kunčicích nebudu čekat dlouho na přípoj. Což se samozřejmě stane – skoro 40 minut. Tím ještě není vše u konce, v Havířově mi sice jede z nádraží skoro hned autobus, ale ten má poruchu a tak docházím poslední úsek cesty hezky pěšky.

Doma nikdo, shazuji věci a mezím do sprchy, o které se mi celou cestu zdálo. A v ní si říkám jen, že to dnes opravdu stálo za to a přemýšlím, kdy jsem se vracel z hor tak spokojený…děkuji! 🙂

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..