Biebrzanský národní park, to jsou kromě samotné řeky především podmáčené louky, rákosiny a lužní lesy v jejím okolí. Žije tady spousta losů, a je to ptačí ráj, především během jarního tahu.

Vyčetl jsem, že zde je spousta jeřábů popelavých, různých sluk na podmáčených loukách, a hlavně jsem se těšil na jespáky bojovné, polsky „bataliony“, kteří jsou zde tak rozšíření, že jsou přímo ve znaku národního parku.

Těšil jsem se hodně, a nakonec jak už to bývá, samozřejmě něco nevyšlo. Odjíždět jsem měl v sobotu 6. května, jenže už v pátek odpoledne jsem měl pocit, že mě začíná škrábat v krku. V noci už to nebyl pocit, ale jistota, po půlnoci se probouzím zpocený s teplotou a vůbec nevím, co budu teď dělat. Nakonec jsem odložil odjezd o den, sobotu proležel (a lil do sebe litry čaje s medem a citronem). Naštěstí tahle rychloléčba zabrala tak, že jsem v neděli ráno mohl vyrazit.

Výhoda byla v nedělním minimálním provozu, a tak celkem brzy dojíždím do městečka Goniadz, přesněji do vesničky Dawidowizna u něj, kde budu ubytovaný.

Po příjezdu jsem si šel lehnout, ale nevydržel jsem v posteli dlouho a večer si dal první procházku po okolí. Hned za barákem řeka, před ní podmáčená louka (a to tak, že gumáky jsou nutnost) a les rákosí. A čápi! 

Výše nad řekou jsou pole a louky, kde jsem poprvé v životě viděl koroptve. Nekonečná rovina a vesnická idylka, za zpěvu konipasů lučních, kterých zde byly spousty. Vracel jsem se domů spokojený, už teď se mi tady líbilo.

Večer jsem místo piva a posezení na terase, kterou jsem měl u pokoje, popíjel v posteli Coldrex, pokašlával a meditoval nad tím, že jsem to pravdu „vyhrál“.

V pondělí ráno jsem vyrazil na průzkum okolí mého ubytování, včerejší večerní procházka byla jen orientační. V křoví směrem k řece se mi podařilo nafotit rušitele nočního klidu – slavíka tmavého. Těch je tady fůra, a řvou, tedy zpívají, nonstop. A to i v noci, jak jsem už věděl. Fakt, hluboko po půlnoci jeli naplno!

Pak jsem se přesunul do předem vytipovaného místa u řeky Biebrzy, u městečka Goniądz. Auto jsem nechal zaparkované u obchodu hned u řeky, a rovnou si nakoupil zásoby. Pak jsem vyrazil přes most, a na druhé straně sešel polní cestou na louky. 

Za chvílí jsem zaslechl na obloze takové „vitovitovito“ a když jsem se podíval směrem vzhůru, prolétal kolem mě pták, nápadný dlouhým oranžovým zobákem. O kus dále jsem viděl letět dalšího a pak jsem si všimnul, že pobíhají i přímo na vlhčích místech louky. Na první dobrou jsem tipoval nějakou sluku a po rychlém googlení potvrzuji a připisuji si setkání s břehoušem černoocasým. 

Během focení břehoušů jsem postupně došel až k místu, kde vyježděná cesta končila v zatopeném rákosí, a dál jsem nebyl schopný se dostat ani v gumákách, vody tady bylo moc. Rozhodl jsem se proto pro návrat k autu a přejet k další předem vybrané lokalitě, kanálu Rudzki u obce (a pevnosti) Osowiec. 

U kanálu stojí i vyhlídková věž, její návštěvu jsem si ale nechal na večer a zatím se prošel kolem kanálu až k jeho ústí do Biebrzy, kde jsem chvíli číhal u písčiny, kde mnoho ptačích stop dávalo naději na možný úlovek. 

Nedočkal jsem se ale ničeho, takže jsem se vrátil, prohlédl si okolí z vyhlídkové věže a vydal se na zpáteční cestu do Dawidowizny. Cestou přes Goniądz jsem akorát stihnul západ slunce nad řekou, čehož jsem využil a den zakončil chvilkou krajinkaření.

V úterý jsem se rozhodl pro návštěvu slibného místa, na které jsem narazil při plánování v několika článcích na webu. Přejel jsem do vesničky Mścichy, a odtud jsem vyrazil k velkému meandru a slepému rameni Biebrzy.

Tady jsem se strefil a šlo jednoznačně o nejlepší místo, které jsem během dovolené navštívil, spousta čápů, volavek, vodoušů, nad rákosím hlídkovali motáci a cestou jsem nad loukami asi zahlédnul motáka lužního.

U břehu řeky stojí vyhlídková věž a u ní je tábořiště, tedy přesněji místo, vyhrazené pro stanování. Žádné vybavení, nic. Ale je tu skutečně nádherně, u tábořiště roste několik stromů a v horku, které bylo, dávaly příjemný stín. Tady bych si uměl strávit noc ve stanu, nebo jen pod širákem, a hned od rána fotit.

Teď to s focením taková sláva nebyla, slunce bylo vysoko, pálilo, bylo hrozně ostré a chvěl se vzduch při focení na větší vzdálenost. Radost mi udělali vodouši bahenní, kterých tady byla spousta, a pak volavky, které mi přišly méně opatrné, než jsem zvyklý u nás. 

Při zpátečním návratu potkávám pár, nadšené ornitology, kteří se ptají na „bataliony“. Ty jsem neviděl, i když právě na ně jsem se těšil, a po krátké debatě už vím proč. Přijel jsem pozdě. O pár dní, ale pozdě. Chce to prý ve druhé půl dubna, to jich tady je plno. Ok, budu vědět pro příště.

Vrátil jsem se k autu a měl jsem toho dnes tak akorát, takže jsem dojel domů, dal si sprchu a na chvílí si lehnul. Protože venku se dělal krásný jarní večer, řekl jsem si, že zajdu posedět na molo, schované v rákosí na řece hned pod domem. A tady se povedla další smůla, cestou mi na schodech vypadl z mikiny telefon, a i přes ochranné sklo a přesto, že na pohled mu nic nebylo, umřel displej. Na dovolené nic příjemného.

Ve středu jsem vyrazil na plánovaný výlet po stezce Gugny – Barwik. Ignoroval jsem varování, že je to velmi náročná stezka, jejíž část od řeky Kosodky je prý často na jaře zatopená. Věřil jsem, že v gumákách to půjde. Lákalo mě možné setkání s losy (kterého jsem zatím zahlédl jen v neděli při cestě z auta). Ovšem stezku jsem neprošel, potřeboval bych prsačky, nebo holiny po rozkrok. Chyba byla, že jsem se vůbec snažil dostat dál a dál, protože pak jsem to nakonec stejně musel vzdát a celou tu nádheru projít znovu cestou zpět, za častého vylévání bahnité vody z gumáků.

Když jsem došel k autu, rozhodl jsem se, že po „Carske droze“ popojedu kousek dál, a projdu si ještě stezku Grobla Honczarowska, která měla končit vyhlídkou věží na lukách. Doufal jsem, že navečer bych mohl zahlédnout losy. Věž je ale zavřená (v dezolátním stavu) a za hodinu sezení u mokřadu na louce mi nic nepřišlo, ani nepřiletělo.

Poslední den dovolené, ve čtvrtek, jsem se vydal ráno opět na břehouše do známého místa v Goniądzu, pak přejel ke kanálu Rudzki, kde se mi podařil alespoň úlovek konipasa bílého.

Navečer jsem se vrátil ještě jednou do Goniądzu, a šel se opět věnovat břehoušům. Přitom mi těsně uletěl bramborníček černohlavý, což mě docela mrzelo. Až když už pomalu padal soumrak, prošel jsem se loukami zpět k autu (akorát včas, udeřila totiž „hodina komára“). A tím se můj pobyt v Biebrzanském národním parku naplnil.

V pátek jsem cestou zpět hodnotil dovolenou. Naprd byl můj zdravotní stav, rýma se mě držela stále, ráno jsem nebyl schopný vstát na focení, což byl dost problém, věřím, že bych možná byl jinak úspěšnější. V Goniądzu jsem z mostu navečer dvakrát viděl daleko v loukách jeřáby, brzy ráno by možná byli na „dostřel“, a stejně tak jsem mohl ráno potkat třeba i losy. 

Další problém byl s „bataliony“, na jespáky bojovné je třeba přijet v druhé polovině dubna, teď už tady žádní nebyli.

Přesto všechno to byla fajn dovolená, a okolí řeky Biebrzy mi učarovalo. Určitě plánuji za rok v dubnu návrat.