Když jsem se vracel z kraje října 2022 z týdenní dovolené v Bělověžském pralese bez jediné fotky zubra (dokonce bez jediného setkání s ním), už jsem věděl od místních, že na zubry to chce přijet v zimě. A už za volantem jsem na zpáteční cestě v duchu plánoval další výpravu do Bělověže…

Čas utekl jako voda a byl tady začátek února 2023, který jsem si zvolil pro další „zubří výpravu“. Na začátku února už je to lepší se světlem, den je již delší. Zima byla ale mizerná, a to jak u nás, tak v Polsku. Vidina fotek zubrů na sněhu tak mizela, cestou kolem Varšavy jsem si připadal, jak kdyby byl tak duben. Ale na východě, když jsem vjel do lesů, tak zimní dojem trošku nastal. Akorát takové té smutné, upršené zimy, se zbytkem sněhu, všude mokro.

Tentokrát jsem si vzal jen tři dny dovolenou a vyrazil ve středu, s návratem v neděli. Šlo vyloženě o výpravu za zubry. Ve středu po příjezdu už bylo na vycházku pozdě, takže ven vyrážím až ve čtvrtek ráno. Hned za barákem (pension Dębowa Dziupla doporučuji!) totiž začíná pásmo polí, luk a remízků a lesíků, které se táhne až k pralesu, přesněji k jeho nejpřísněji chráněné části, kde je zákaz vstupu. Z map to vypadalo nadějně, taková zubří krajina, kde z pralesa mohou vylézat na louky.

Po chvíli chůze jsem v dálce na horizontu uviděl tmavý bod, který se pomalu pohnul. Kouknu přes foťák…a je to zubr! A kousek dál další! Následovalo přibližování přes totálně rozmáčené louky, kdy jsem dorazil k potoku, který nešlo přejít, a musel jsem se kus vrátit, a přejít potok přes most na cestě. Pak jsem se vydal znovu do rozbahněných luk polňačkou, a dostal se až na samotnou hranici pralesa. A tam bylo celé stádo zubrů!

Plot, který uzavírá pásmo pralesa pro veřejnost, není přímo u lesa, ale asi 100 metrů od něj, na louce. Vzniká tak „nárazníkové“ pásmo louky, kde mají zubři klid. A dírou v plotě, která je zde nechaná pro jejich migraci, občas zamíří i vně chráněnou část pralesa. Jako právě teď.

Fotím, a nadávám na světlo. Počasí je totiž bídné, zataženo, šedivo, mlhavo. Ale atmosféra k zubrům a pralesu zase docela ok. Po chvíli jsem zubry přestal bavit a stádo pomalu mizí za plotem.

S promáčenými botami, když po letech to vzdala v nejméně vhodnou chvíli membrána v goráčích, ale spokojen z úlovku, mířím domů. Koukám tak před sebe a v místech, kde cesta prochází malým lesíkem, vidím pohyb. Kouknu do teleobjektivu a říkám si, co tady běhá vlčák? A pak mi to dojde. To není pes, to je VLK! Pár metrů od vesnice, od cesty, kde se pracuje a kde dělají randál stroje. Nevěřitelné. I když vím, že fotky budou čistě dokumentační, protože vlk je daleko, mačkám spoušť foťáku. 

A s náladou ještě lepší mířím na ubytování. Původně jsem si říkal, že se jen najím, usuším a ještě vypadnu ven, ale nakonec jsem to vzdal. Než bych někam došel, už zas bude šero. A pak, boty je třeba dosušit. Takže mizím v posteli s noťasem a jdu lenošit. 

V pátek jsem vyrazil brzy ráno, tentokrát autem. Přejel jsem do osady Gruszki poblíž Narewky, kde jsem doufal ve focení zubrů na loukách. Tohle ale nevyšlo, louky byly prázdné, a hrozně podmáčené, podél Narewky nebylo možné jít dál. Takže jsem se kus vrátil a pokračoval lesem, cestou mé podzimní procházky. Z focení ten den nic nebylo, jediného zubra jsem potkal u Kosiho mostu u krmelce, ovšem „za plotem“ v zakázané části pralesa, a já zákaz nechtěl porušit.  Ale večerní návrat pralesem byl skvělý, ve vzduchu vonělo skoro až předjaří, zpívali práci a byla to moc fajn procházka.

Sobota byl můj poslední den v pralese. V pátek večer jsem pouvažoval nad výsledkem dnešní procházky a došlo mi, že nemá smysl zubry nahánět kdoví kde v pralese, ale že smysl dávají krmelce a jejich okolí. V sobotu ráno jsem napřed vyrazil na jistotu za barák k hranici pralesa, kde skutečně bylo celé stádo zubrů, ale až u samého pralesa, takže od plotu příliš daleko na focení. Navíc ostré ranní slunko nebylo ideální. Aspoň se mi čekání vyplatilo pozorováním, jak mezi zubry spokojeně proběhl lišák, který se vynořil z pralesa, aby kousek od zubrů v chráněném místě u lesa spokojeně usnul.

Když vidím, že tady to na focení nebude, vrátím se k baráku a popojedu autem Bělověží do místní části Kryze, kde je v lese mýtina a na ní krmelec. Tohle místo znám již z naší první návštěvy přes čtyřmi lety (kdy jsme tady zubry potkali), a i loni na podzim jsem zde, tentokrát marně, na zubry čekal. Dnes to ale klaplo, když z lesa opatrně kouknu na louku, vidím, že zubr spokojeně debužíruje u krmelce. A u lesa je pár přikrčených postav, další fotografové. Sednul jsem si na skládací židličku stranou, abych nerušil, a čekal jsem. 

Fotit zubra u krmelce, to není ono. Pár fotek jsem si po odchodu kolegů udělal, ale rozhodl jsem se čekat, až se milostpán dokrmí a půjde zpátky domů do pralesa. A nakonec jsem se dočkal, i když jsem čekání již chtěl vzdát. Dostal jsem fotku zubra tak, jak jsem si představoval, a protože začalo lehce sněžit a sníh se držel i na zemi, tak dokonce se zimní atmosférou!

Spokojeně jsem šel k autu, ale říkal jsem si, že i když „mám splněno“, může být splněno lépe, a že dnešek využiju na 100%. A tak jsem vyrazil autem z Bělověže směrem Teremiski, a koukal jsem na louky kolem cesty, jestli někde neuvidím další zubry. A měl jsem štěstí. I když, jestli to bylo štěstí… Přímo v Teremiskách, kousek od cesty na místě, na mapě označeném jako „Polana zubra“, leželi na louce hned dva zubři! 

Ovšem mám čím dál větší dojem, že majitel místního penzionu, který si na zubrech založil podnikání, je zde krmí, a tak jsou tam stálými hosty, skoro u baráku. To mi ale bylo v tu chvíli jedno a vyrazil jsem fotit. Nemohl jsem moc blízko, protože louka byla dále označena cedulkou s nápisem „Teren prywatny“, ale i tak jsem byl s fotkami spokojený. 

Došel jsem zpět k autu a rozhodl se projet cestu až na Budy, jestli ještě nenarazím takhle na zubry. To se nepovedlo, ale při návratu jsem kousek za Teremiskami uviděl u krmelce, který stál u lesa, dalšího zubra. A tady začal příběh, jak se rodí dobrá fotka.

Došel jsem ke krmelci a čekal. Zubrovi se od něj nechtělo, a mě se zase už nechtělo čekat. Vzdal jsem to, došel k autu, schoval foťák do batohu a když jsem se chtěl rozjet, vidím, že zubr odchází k lesu! Nahodil jsem na foťák rychle sklo, pověsil si ho na krk a vzal to jen tak bez batohu přes pole „indiánským během“ s tím, že to beztak nestihnu. 

Stihnul, a udýchaný, ale spokojený, jsem si nafotil zubra na louce těsně u lesa, kde se spokojeně v mírném sněžení pásl. Tak, jak jsem si představoval, opět s náznakem zimní atmosféry. Když zubr zamířil do pralesa, vracel jsem se k autu naprosto spokojený. A i když ještě chvíle denního světla zůstávala, ukončil jsem focení s tím, že dnes toho již bylo dost, a utahaný zamířil domů. Do tepla, do sprchy, najíst se a užívat si utahaný fajn pocit, že tohle se povedlo!

Když jsem večer unavený ležel v posteli s noťasem, cítil jsem velkou radost z celé téhle výpravy, která předčila očekávání. Probíral jsem fotky, a užíval si dnešní radost. Radost z focení, z téhle akce, z mého koníčku. Ten fajn pocit zůstal i v neděli ráno, kdy jsem projel jako blesk východní částí Polska, proletěl prázdnou nedělní Varšavou a pak po prázdné dálnici rekordně rychle a hladce dorazil domů. Ta cesta byla už jen završením perfektní akce!