Byl podzim 2022, konec října, když jsme vyrazili s kamarádem Petrem prozkoumat oblast u řeky San, takzvané Vlčí hory v Bieszczadech na hranici Polska, Ukrajiny a Slovenska. Petr dostal tip, že zde je možné ve volné přírodě nafotit medvědy, a snad i vlky.

Výlet jsme pojali jako seznámení s tímhle krásným koutem přírody, a já rozhodně po třech dnech neodjížděl zklamaný. Pravda, den čekání v krytu, který se zde dá pronajmout, vyšel naprázdno, medvěd se nedostavil. A stejně dopadlo i čekání u řeky San.

Přesto jsem ale odjížděl okouzlený tímhle místem, vytvořili jsme si tady kontakty a dostali od domácího pána Bogdana tip, že na přelomu května a června je medvědí říje, a to může prakticky garantovat výsledek. Domluveno, přijedeme znovu tedy na jaře 2023.

Čas utekl jako voda a najednou už je před námi další výprava do Zatwarnice u Sanu. Tentokrát preventivně ve třech – bude nás víc, nebudem se bát vlka…ani medvěda. S Petrem jel kamarád Eda, se kterým se známe z loňské výpravy na ostrov Helgoland. Ve čtvrtek 25. května tak míříme opět do Vlčích hor.

Po příjezdu a ubytování jsem se šel projít k řece na známá místa. Voda je po deštích zakalená, a je jí v řece hodně. Sedám na kámen a čekám, jestli se neobjeví vlk či medvěd, který bude chtít přejít přes řeku (a doufám, že se medvěd neobjeví pár metrů za mými zády 🙂 ). Najednou vidím…pohyb ve vodě. Co to…? Bobr! Tak to je gól, jedete na medvědy a fotíte bobry 😀 I přes šero se nakonec jedna fotka daří.

Když přijdu domů, dozvídám se, že další den po poledni jedeme do krytu, kde budeme tentokrát přes noc, až do sobotního rána. V neděli ráno pak jedeme domů. Ok, tedy dnes se bude lámat chleba (a v sobotu ráno). 

Po poledni pro nás přijede Bogdan a tereňákem (žádné přiteplené SUV, co neprojede polňačkou, ale starý dobrý armádní LandRover) nás veze do krytu. Každý si vybereme židli, vybalíme foťáky, uklidníme se a čekáme, co bude dál.

Ani se nestačím začít nudit a přilétá král oblohy Bieszczad, orel křiklavý! Napřed sedá na strom proti nám, dost daleko. Nasazuji na Olympus 100-400 ještě telekonvertor a i za cenu, že fotka nebude úplně top, začínám fotit. Pak zase telekonvertor sundám a čekám, jestli se orel uráčí. 

Dlouho, velmi dlouho orel sledoval okolí a pak…elegantně sletěl před náš kryt, a začal sápat maso, připravené pro medvěda. Celou dobu se po nás co chvíli škaredě podíval, evidentně o naší přítomnosti v krytu dobře věděl. Se zatajeným dechem fotím a jásám, už teď vezu fotky, co budou v mém archivu perla. Světlo ideální, v trávě kolem orla kytky, které fotce dávají šmrnc… Pak najednou orel roztáhl křídla, a byl pryč.

Spokojeně probírám fotky a mám skvělý pocit. Už teď mám nafoceno – a to je ještě spousta času, aby se ukázal medvěd. Chlapi taky koukají do foťáků, pozornost stagnuje. Já se uvelebím na židli a periferním viděním monitoruji louku před námi. Najednou registruji pohyb…srdce se mi zastaví, vyletí až do krku a ze mě vypadne tlumeně legendární věta naší výpravy: „Chlapi, ku*va, mědved!!!“

Je to tak, míšan se spokojeně a v klidu přišoural z lesa až ke kukuřici, která pro ně mimo masa byla rovněž nachystaná, a začal debužírovat. Jeho zjevení bylo absolutně tiché, v lese nepraskla větvička. Opět mačkáme spouště foťáků a každý z nás se snaží vymlátit z okamžiku maximum. Pak ovšem parta Němců ve vedlejším krytu medvěda vyplaší. Podle Bogdana „velcí profící“, no randálu ale dělali slušně.

Nadáváme, hlasujeme o tom, že je vyženeme na louku a budeme fotit, jak je medvěd, který se snad vrátí, bude honit. Ale jsme rádi, protože už máme nafoceno. Jenže…to nevíme, že tohle byla jen velmi jemná a něžná předehra 🙂

Za chvíli se medvěd vrací. Fotíme a debatujeme, jestli to je ten stejný. Nevíme. A pak…pak se objeví další. Nadšení. Tajně doufáme v bitku o žrádlo, ale medvědi ví, že tady je žrádla dost a není důvod se prát. Spokojeně se cpou vedle sebe.

A pak..další medvěd. A další. Nebudu napínat, nakonec jich přišlo neskutečných šest! A když večer přijel Bogdan odvést Němce z krytu, zatímco my jsme zůstávali přes noc (kvůli rannímu focení), medvědi jen kousek podstoupili a sotva LandRover odjel, byli zpět. 

Slezli se na jednu hromadu a já říkal, že připravují plán útoku, odkud začnou naši boudičku rozebírat, aby se na nás dostali 🙂

Až to tmy jsme registrovali siluety medvědů na louce. Spát jsme šli do spacáků s naprostou euforií. A i když ráno byla napřed šílená mlha, ve které by fotit ani nešlo, a později až do příjezdu Bogdana už nepřišel ani medvěd, ani vlk, odjížděli jsme na základnu naprosto nadšení. Tahle akce se povedla.

Doma následovala sprcha, snídaně a první třídění fotek. A oddech. Odpoledne se ještě s Edou projdu k řece San do vzdálenějších míst, ale naše štěstí už se vyčerpalo. Úplně večer ještě posedím u řeky sám, na mém oblíbeném místě, ale to si spíše již jen chci vychutnat atmosféru místa, které mi učarovalo. Nakonec ještě z dálky, jako tečku nad touhle akci, fotím jelena, který přecházel řeku.

V neděli ráno už jen balíme a odjíždíme. A já za volantem si říkám…medvědi by byli. Ale šli by nafotit i lépe (třeba v řece) a pak…co vlci? Kdy se sem opět vrátím? Nevím, ale vím, že se vrátím!