Návrat do Bělověžského pralesa na hranici Polska a Běloruska jsem plánoval prakticky hned poté, co jsme se z něj vrátili po krátké velikonoční výpravě v roce 2019. Jenže, pak přišlo dvouleté šílenství kdy se nedalo doslova skoro nic. Nicméně loni se vše vrátilo zhruba do normálu, a tudíž jsem nápad na návštěvu Bělověže opět oprášil.

Již při první návštěvě z kraje jara jsem říkal, že tady musí být nádherný podzim. Navíc jsem čekal, že v to roční období bude aktivní i zvěř, takže jsem se nakonec rozhodl strávit na přelomu září a října podzimní dovolenou v Bělověžském pralese.

Takže je tu sobota 24. září 2022 a já ráno sedám do auta a vyrážím na přes 650 km dlouhou cestu. Ta uplynula víc, než klidně, a zhruba v 16h jsem již na místě. A protože venku bylo nádherné podzimní odpoledne, vyrazil jsem hned na rychlou procházku.

Nešel jsem nikam daleko, jen jsem si prošel okolí řeky Narewky v Bělověži, podmáčené louky a pastviny kolem mého ubytování – penzionu Sosnowa Polana (který určitě doporučuji). Taky jsme provedl letecký průzkum okolí dronem 🙂

Zpět jsem se vracel okolo bývalého zámeckého parku (zámek nepřežil konec Druhé světové války). To jsem již registroval přítomnost polské armády ve městě, která mi ale nijak rušivá nepřišla, pouze to byl nezvyk.

V neděli bylo nádherně, i když hned po probuzení vidím venku jinovatku, čehož jsem využil a vyrazil na chvíli fotit do okolí v Bělověži, prakticky jsem si prošel z části včerejší večerní procházku.

Po návratu jsem se rozhodl postupovat podle připraveného programu a vyrazil na první výlet pralesem. Ovšem pečlivě připravená trasa selhala, brzy jsem narazil na ceduli se zákazem vstupu do nejpřísněji chráněné části parku. Program jsem tedy překopal, musel improvizovat a prošel si okolí vesničky Teremisky.

Musím říct, že jsem přišel na téhle dovolené na chuť focení telefonem. Zní to komicky, na popruhu sestava za šílené peníze, a já fotil mobilem. Mělo to ale logiku, na Olympusu jsem měl nasazené nejdelší sklo, protože jsem se chtěl věnovat hlavně wildlife, a tedy musel foťák držet v této sestavě. A dokumentární „dovolenkovky“ koneckonců stačí bohatě i z toho mobilu.

Ovšem výlet kolem řeky Lutownia žádný fotografický úlovek nepřinesl, a tak jsem se rozhodl přesunout autem na úplně jiné místo, do osady Topilo k nádrži Perebel. To znamenalo vyjet z pralesa až do městečka Hajnowka, popojet kus kolem pralesa a opět do něj vjet. Po příjezdu na místo jsem téhle volby nelitoval.

Scenérie, jako někde ve Finsku, vůbec nevadí, že jde o umělou nádrž. Vyrazil jsem na výlet po jejím okolí, a tentokrát už krajinkařil s foťákem. Wildlife focení se pro neúčast ptáků či zvířat opětovně nekonalo. Zato jsem se rozhodl vypustit na chvíli dron, scenérie nádrže si o to doslova říkala, však posuďte sami z fotek a videa.

Návštěvu tohoto zapadlého koutu rozhodně doporučuji, je tu skutečně nádherně. Topiło leží na železnici, lesní úzkokolejce, dnes využívané čistě jako turistická atrakce. Končí zde krásným nádražím, vedle kterého je moc hezké veřejné tábořiště.

Pří zpáteční cestě do Bělověže, když jsem opouštěl hraniční pásmo, jsem zažil první kontrolu místní policií a zhruba před Hajnowkou následuje druhá kontrola, tentokrát chtějí vidět policisté i kufr. Musím podotknout, že policisté byli opravdu profíci, perfektní vystupování, korektní, vždycky alespoň jeden z nich uměl plynule anglicky. Vzhledem k situaci „na čáře“ ty kontroly chápu.

Dojel jsem do Bělověže, osprchoval se a po celém dni na nohou jen o nějaké té „Tatrance“ vyrazil na večeři. V prvé chvíli jsem měl šok z města duchů, nikde nikdo, totální klid a ticho. A nádherná vůně, jak místní topí dřevem. Povečeřel jsem nakonec až daleko, v restauraci Pokusa, která jediná byla otevřená, a zároveň jsem udělal terno. Místní východoevropská kuchyně (takže Pelmeški) a stylové prostředí. Velmi doporučuji!

V pondělí ráno jsem viděl, že je opět nádherně, a vyrazil na další plánovaný výlet, přejel jsem do vesnice Guszczewina, kde jsem v části Gruszki u místního sídla lesní stráže nechal na parkovišti auto. Prošel jsem vesnicí, pak přes louky u řeky Narewky a vešel do pralesa.

Záměrně jsem zvolil co nejméně používanou cestu, a konečně jsem měl pocit, že jdu pralesem. Tahle část cesty byla parádní, navíc se dostavil první wildlife úlovek, byť jen dokumentační – z dálky jsem viděl vzácného datlíka tříprstého.

Pak jsem bohužel vyšel opět na „hlavní“ turistickou cestu pralesem, po které jsem pokračoval zase až k Narewce, do míst, kde stojí vyhlídková věž. Tady jsem potkal docela dost lidí, a tak přes krásné rozhledy rychle vypadnu a pokračuji dál. Vím, že brzy dojdu k mostu přes Narewku, do míst, kde jsme byli před třemi lety. Dál hodlám pokračovat mimo cesty, přímo kolem řeky, jak jsme tehdy šli.

Před tím si dám chvíli oddech v turistickém přístřešku, aneb „zubří pozorovatelně“, jak mu přezdívám od minulé návštěvy. Okolo létaly mraky budníčků, a tak jsem si přestávku okořenil focením těhle pořád pískajících neposedů v podzimním barevném listí.

S chutí jsem vyrazil na další cestu, kdy jdu v tričku, je jako v létě, počasí nádherné. Těšil jsem se, že na loukách kolem řeky snad už musím narazit na zubry, za kterými hlavně se tady jezdí. Jenže…nic. Absolutně nic, nejen zubři, ale ani nic jiného.

Procházku jsem si proložil aspoň pár leteckými záběry z dronu (a vzniklo tady i jedno video) a došel až do míst, kde kolem řeky nejde dál pokračovat, protože jsou zde šílené mokřiny. Tady jsem při obcházení lesem „trošku“ zakufroval, ale nakonec jsem se konečně vymotal z lesa k řece, již kousek od Gruszek.

Kousíček od vesnice, na mostě přes řeku, večerní světlo vytvořilo kouzelnou scenérii Narewky, kterou jsem obratem vděčně zvěčnil.

Pak už jsem rychle došel k autu a vydal se cestou přes prales domů do Bělověže. Večeři v restauraci jsem ten den vypustil a spokojil se se svými zásobami, jak jsem byl utahaný a nikam se mi nechtělo.