Po předchozích dnech se v noci z pondělí na úterý změnilo počasí, skončilo krásné babí léto, a nastal sychravý podzim. Rozhodl jsem se nikam necestovat autem a udělal si procházku nejbližším okolím Bělověže, přes rezervaci Wysokie Bagno, podél běloruské hranice.

Postupně začalo lehce pršet, naštěstí to bylo spíše mrholení. Prošel jsem si část pralesa a obloukem se vrátil zpět do Běloveže. Procházka to byla pěkná, ale mimo střízlíka, zmoklého jako slepice, a sýkorky babky, jsem nepotkal cokoliv živého.  

K večeru jsem zkusil vyrazit autem směrem na Pogorzelce, Teremisky a Budy Lesne, jestli náhodou na loukách kolem cesty neuvidím konečně někde zubry. Bohužel, vyšel jsem naprázdno. 

Ve středu dopoledne pršelo, do lesa jsem se dostal až zhruba v poledne. Šel jsem číhat na mýtinu v pralese, u místní části Kryze, kde jsme minule byli ubytovaní, a kde jsme zubry i viděli. Počasí se cestou vylepšilo, ovšem dlouhé čekání na okraji mýtiny vyšlo na prázdno. 

Abych si zpravil náladu, přejel jsem do místa, kde mezi Bělověží a Podgorzelci stojí u řeky Narweky rozhledna , a udělal jsem dobře. Kolem řeky se dělala při zemi mlha a vytvořila tak ideální podmínky na focení. Když ne wildlife, tak bude aspoň solidní krajinka!

Čtvrtek byl můj poslední den v pralese a rozhodl jsem se opět vydat přímo z Bělověže na dlouhou procházku. Opět jsem z části prošel rezervací Wysokie Bagno, ale mířil jsem tentokrát jiným směrem, kolem vzdělávacího střediska – „Ośrodek Edukacji Leśnej „Jagiellońskie“.

Překročil jsem pak silnici, která vede z Bělověže přes osadu Grudki směrem k běloruské hranici, a pokračoval dále lesem. Musím říct, že tady jsem byl lehce zklamaný, nic extra na vidění tu není. 

Nevylepšilo to ani magické místo „Miejsce mocy“, které odkazuje na staré pohanské časy. Asi jsem byl už moc utahaný a lehce otrávený, ale nic magického jsem nevnímal. I když, když to teď s odstupem času píšu, něco jsem si tam letmo přál, a ono  se to vlastně vyplnilo! 

Pokračoval jsem pak zpět, kdy jsem zvolil menší zkratku mimo značné cesty, průsekem, poněkud záživnější cestu, a vyšel jsem opět u známé „zubří paseky“, kde jsem se rozhodl zkusit poslední večerní čekanou na zubry (nebo cokoliv jiného). Opět bez úspěchu. 

No nic, tak příště! Poslední cesta pěšky celou Bělověží, poslední večeře v Pokuse a pak už balení a v pátek zase 650 km domů.

I když z pohledu wildlife focení se vlastně jednalo o fiasko, celkově byl ten týden v pralese parádní zážitek a moc jsem si dovolenou v tomhle místě, kde lišky dávají dobrou noc, užil. A už při zpáteční cestě domů jsem v duchu připravoval další výpravu, poslední večer jsem totiž zjistil, že na zubry se musí jezdit – v zimě!