Stejně jako loni, chystal jsem se i letos na návštěvu Harrachova. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že se budu věnovat prakticky výhradně Jizerským horám.

Jak mnoho lidí neví, Harrachov neleží jen v Krkonoších, jeho část již spadá pod Jizerské hory. K Jizerkám mě táhne více věcí.

Zaprvé, nejsou tak přeplněné lidmi, jako Krkonoše. Další věc, která mě k Jizerám váže a která ovlivnila můj vztah k nim, mé focení a nakonec i letošní výběr tras je výborná knížka, kterou jsem četl jako malý kluk, Stezka odvahy od Miloše Zapletala. V té jsou totiž velice přesně a věrně popsány Jizerky, jak už jsem věděl z minula. Letos jsem se rozhodl, že si projdu co nejvíce míst, o kterých se v knížce píše.

A tak jsem se 9. srpna (2014) vydal na cestu z Havířova do Harrachova. Již během ní nastal první zádrhel, který se ale brzy změnil naopak v obrovskou výhodu. Železniční trať z Velkých Hamrů a dále směrem na Harrachov je díky modernizaci koridoru zavřená a jezdí náhradní autobusová doprava.

Což pro mě znamená, že místo vlakem na nádraží Mýtiny (odkud mám do centra Harrachova 3 km pěšky) mě autobus doveze do samotného centra! Odjezdy autobusů se kryje s vlaky, vše stejné.

1. výšlap – kolem Jizery přes Karlovský most a Orle

Bohužel, jestli mi něco nevyšlo, bylo to počasí. Zatímco loni jsem měl v Harrachově tropická vedra a po horách se chodilo opravdu špatně, letos zase bylo hnusně, přesně podle pana Komárka: „A chčije a chčije a chčije…“. 🙂

Na první výlet jsem vyrazil pěšky z Harrachova směrem na vlakové nádraží Mýtiny a pak dále, do údolí Jizery. Podle ní jsem pak stoupal dále do Jizerských hor.

Hned na počátku jsem si v lese všiml velkého plzáka lesního, tuhle potvoru jsem viděl poprvé v životě, takže jsem si ho pořádně prohlédl. 

Pak jsem pokračoval podle plánu, až k mostu přes Jizerku a pak dále podle ní ke Karlovskému mostu přes Jizeru, kousek od místa, kde se Jizerka do Jizery vlévá.

Překročením Karlovského mostu jsem přešel do Polska a šel jsem dále směrem na starou sklářskou osadu Orle. Tam jsem nastoupil zpáteční cestu zpět na Mýtiny, opsal jsem po horách takovou protáhlou elipsu. Musím říct, že při tomto výletu mi počasí ještě přálo a bylo hezky.

2. výšlap – Frýdlantské cimbuří

Další výlet již byl předem pečlivě plánovaný. Vlakem z Harrachova do Josefova Dolu (díky výluce se vlak změnil na autobus) a pak pěšky přes Čihadla na Frýdlantské cimbuří. Z Harrachova jsem vyjížděl poměrně pozdě, ale délka předpokládané trasy (22km) byla časově zvládnutelná.

Z Josefova dolu jsme vyrazil po zelené a pak po červené turistické značce. Zpočátku celkem ostré stoupání se zmírnilo a bylo to krásná procházka liduprázdnými jizerskými lesy. Až na rozcestí Pod Čihadllem jsem potkal jediného člověka, a to nějakého místního dědulu. Skoro pořád bylo pod mrakem, slunko vykouklo jen chvílemi.

Když jsem došel na rašeliniště na Čihadle, a otevřela se první možnost pro focení, zalezlo samozřejmě úplně, a bylo po podmínkách pro focení. Čihadla jsou rozsáhlé rašeliniště a svůj název získala (prý) podle ptáčníků (tedy čihařů), kteří zde v dávných dobách chytali ptáky. Místo je to zajímavé, prohlédnete si ho ale jen z dřevěných můstků a rozhledny, protože jednak jde o přísně chráněné území, jednak rašelina je zrádná a utopit se tady by nebyl nejmenší problém.

Z Čihadel jsem to měl už jen kousek k rozcestí Nad Černým potokem, odkud jsem začal sestupovat z hřebene, abych pak zase pracně šplhal na Frýdlantské cimbuří.

Když jsem se dostal na skály, byl jsem nadšený. Nádherné místo a byla by radost fotit. Jenže…ono nejen, že bylo zataženo, ono začalo pršet. Zrovna, když jsem se vyškrábal na vrchol jedné ze skal, odkud jsem měl parádní výhled na samotný vrcholek Cimbuří s křížem, stejně jako do údolí. Chvíli jsem čekal, navlékl větrovku a doufal, že aspoň nebude cedit moc a dlouho. To se splnilo.

Podmínky pro focení alby byly naprosto mizerné, takže jsem i s ohledem na postupující čas (a taky na poslední dnešní spoj na Harrachov) vyrazil zpět.

Za chvíli jsem byl na Poledních kamenech a opět litoval, že není počasí (a teď již i čas) na focení. Čas utíkal a já se rozhodl, že cestu zkrátím a nebudu pokračovat až na Pavlinu louku, ale neznačenou cestou se vrátím zpět na rozcestí Nad Černým potokem a budu se vracet zpět cestou , kterou jsem přišel.

Tedy až na poslední úsek, kdy se budu vracet z rozcestí Pod Čihadlem po modré, kolem vodopádů Jedlové. Jak jsem naplánoval, tak jsem také udělal. Ukázalo se, že jsem měl nakonec velice slušnou časovou rezervu, takže jsem si vodopády Jedlové v klidu prohlédnul a ještě měl v Josefově dole více, než půl hodiny čas. Akorát na pivo a utopence. Bohužel, dnes, co se focení týče, nula bodů… Ale výlet to byl fajn. 

3. výšlap – okolo Zámků na Jizerku a Bukovec

Počasí stálo pořád za houby i další den. Co chvíli déšť, pak chvilku slunko. Nakonec jsem nevydržel a až po 15 hodině vyrazil aspoň na krátký výlet.

Opět jsem mířil na Mýtiny a již v Harrachově jsem zmoknul a musel se na chvíli schovat po stromy. Pak déšť přestal a když jsem se blížil k Mýtinám, svítilo už slunko.

Z Mýtin jsem zamířil na Kořenov, chtěl jsem projít po žluté turistické značce kolem vrchu Zámky a pak po modré dojít do osady Jizerka. Počasí se relativně umoudřilo, nepršelo a bylo střídavě pod mrakem, střídavě se dokonce chvílemi ukázalo slunko.

Došel jsem na křižovatku s modrou značkou a po chvíli chůze jsem pod sebou měl osadu Jizerku. A akorát začalo svítit večerní slunce.

Zaváhal jsem, ale pak jsem sešel dolů do osady, prošel se a zafotil si, světlo bylo hezké. Byl by hřích si takovou příležitost k focení (konečně!) nechat utéct, říkal jsem si, když jsem balil foťák a nastupoval zpáteční cestu.

Ještě jsem využil nabídky v sympatické hospůdce U Pytláka Hennricha, ten den měli akci kafe a domácí štrůdl. Obojí náramně bodlo!

Z Jizerky jsem zamířil po asfaltce zpět do Kořenova, kde jsem chtěl u vlakového naráží chytit poslední autobus do Harrachova. Pěšky už se mi jít celou cestu nechtělo. Opět jsem neodhadnul čas, zpočátku se štval a pak zjistil, že mám velkou časovou rezervu. Normálka 🙂

4. výšlap – Pytlácké kameny

Počasí jsem se rozhodl tuto dovolenou ignorovat, takže jsem vyrazil na další dlouhý výšlap. Autobusem do Kořenova na nádraží a po již známé cestě na Jizerku. Pak hezky přes Pytlácké kameny a  Předěl na Smědavu na oběd, a zase zpět na Jizerku, tentokrát již po silničce. Cirka přes 30 km.

Bohužel, je opět počasí naprd, a ne na focení. A to může být hůř! Cesta z Pytláckých kamenů na Předěl utekla rychle, jen spadlo pár kapek a já se modlil, aby z těch mraků nepřišel velký déšť. Z Předělu na Smědavu už mě hnala jen vůně piva a oběda :). 

Po obědě jsem nastoupil zpáteční cestu a když jsem docházel k Jizerce a zahnul na stezku mezi rašeliništi, začalo kapat a zatáhlo se ještě více.  Došel jsem do Jizerky a zkonstatoval, že mám zase hlad 😀 A na tabuli u restaurace Panský dům jsem četl něco o palačinkách, takže jsme neváhal. Palačinky s borůvkami mi i částečně zvedly náladu po dalším výšlapu s mizerným počasím, bez jediné fotky.

Když jsem ale vyšel ven, dobrý nálada rázem opadla. Drobně pršelo, zataženo. Při stoupání z Jizerky déšť zesílil, ale pak zase úplně ustal. Říkal jsem si, že přeháňky mi nevadí. Jenže na půl cesty do Kořenova začalo pršet znovu.

Počkal jsem chvíli pod stromy, jestli to nepřestane, ale pak už byl nejvyšší čas jít, abych stihnul poslední autobus na Harrachov. Pršelo čím dál víc, já byl totálně mokrý, ale autobus jsem stihnul. Mokrý a utahaný, dlouho jsem se tak netěšil na horkou sprchu a čerstvě uvařený čaj 🙂 Další výšlap, kdy co se focení týče, nula bodů.

5. výšlap – Holubník

Další dlouhý výšlap jsem začínal v poněkud nevyhovujícím stavu. Předchozí den se za mnou v Harrachově zastavil kamarád s manželkou a vypili jsme skoro celou láhev kvalitní ruské vodky – a to se na mě teď trošku projevovalo :).

Ráno jsem tedy nebyl úplně ve 100% formě, což mi ale nebránilo, vzhledem k lepšícímu se počasí, vyrazit opět směr Josefův důl. Tentokrát mé kroky vedly na skály Holubníku.

Počátek cesty byl docela nezáživný, prošel jsem celým Josefovým dolem a pokračoval „po žluté“ kolem přehrady Josefův Důl směrem na Kristiánov. Na hráz přehrady mě čekalo poměrně ostré stoupání, potom nudná asfaltka kolem přehrady. K tomu s lehkou kocovinou, absolutně se mi nechtělo šlapat. Do Kristiánova jsem se doslova doplazil.

Až v této zajímavé horské osadě jsem se nějak probral. Zaujal mě lesní hřbitůvek, ale jeho průzkum jsem si nechal až na zpáteční cestu. Teď jsem zamířil směr Holubník. Počasí bylo nejlepší, jaké jsem letos měl.

Ovšem, když jsem se dostal na vrchol ke skalám a našel zajímavý pohled na focení, slunce zmizelo za mraky. To už jsem nadával nahlas :). Připravil jsem si foťák a čekal…a doufal. A hurá, slunko vyšlo! Rychle cvak a jde se dál, na skalnatý vrchol.

Slunko se smilovalo a svítilo a já se snažil nafotit co nejlepší fotky. Když jsem skončil, uvažoval jsem, co dál.

Původně jsem chtěl pokračovat z Holubníku na Ptačí kupy, ale na to jsem se necítil, kocovina a nevyspalost dělaly své. Rozhodl jsem se tedy pro návrat zpět s tím, že pokud budu mít čas, prohlédnu si Kristiánov, respektive lesní hřbitov.

Zpáteční cesta do Kristiánova stále klesala, takže za chvíli jsem byl na místě. V podvečerním světle měl lesní hřbitov hodně specifickou atmosféru, rozhodně ne smutnou nebo tíživou. Sundal jsem batoh, vytáhnul toho dne naposledy foťák, stativ a snažil se zachytiti toto zvláštní místo.

A pro zajímavost zde napíšu i něco málo o osadě Kristiánov a lesním hřbitůvku.

Jedná se o bývalou sklářskou huť, založenou na konci 18. století (proto památník sklářství). K osadě se váže jméno rodiny Riedlů, kteří za založením osady stáli. Na konci 19. století však sklárna vyhořela a obnovena již nebyla. Stejně tak byl ohněm zničen Panský dům, který v roce 1938 vyhořel (lépe řečeno, zapálili ho českoslovenští vojáci, když museli po Mnichovu opustit své pozice).

Z celého Kristiánova tak zůstal po válce a odsunech jen domek skláře Fuchse, což je právě dnešní Památník sklářství. No a také lesní hřbitůvek, kde jsou pohřbeni skláři, hajní a také členové rodiny Riedlů.

6. výšlap – Ořešník

Poslední výšlap jsem směřoval z velké části po stejné trase, jako na Frýdlantské cimbuří. Mířil jsem totiž na vrchol Ořešníku. Akorát na rozcestí Nad Černým potokem jsem pokračoval dál rovně směrem na Ořešník. Po cestě jsem měl vodopád Velký Štolpich, na který jsem se taky těšil.

Jenže…počasí již tradičně stálo za starou belu, co chvíli zataženo. A vodopád samotný může být zajímavý po velkých deštích či při jarním tání. Teď jím ale stékalo pár potůčků a označení vodopád je až legrační.

Ale nevadí, pokračuji dál. Šplhám do stráně, abych pak zase trošku klesal. Počasí se lepší a mě se tady moc líbí. Krásný bukový les, samé skalky a kameny. Přesně, jak to tady popisuje zmíněná knížka, která na letošní dovolené částečně řídila mé kroky.

Projdu skalním bludištěm a zaváhám, pak se rozhoduji, že důslednější průzkum a focení, teď vylezu na vrchol Ořešníku. Projdu skalami a už mám před sebou ostře se zvedající do skály vytesané schodiště se zábradlím. No…nic pro člověka se závratí.

Mě ale výšky nevadí, takže za chvíli stojím na vrcholu. Je krásné počasí, opatrně sundám batoh, fotím, svačím, koukám do kraje.

Pak slézám, ještě dělám pár fotek a chci si projít sklaní bludiště.

Jenže z ničeho nic po došlápnutí celkem prudká bolest pravé nohy, v chodidle, ale vystřeluje to až do kotníku. Co je? Sundávám botu, noha vypadá normálně. Chvíli čekám, bolí to dál. Začínám přemýšlet, do Josefova dolu je to dost daleko…dojdu? Do Hejnic mám kousek, ale odtamtud budu do Harrachova cestovat přes 4h se spoustou různých přestupů.

Rozhoduji se zkusit, jak se mi půjde a zjišťuji, že po hraně chodidla jít mohu. Ne rychle, ale jde to. Dávám se do řeči s rodinkou, která jde kousek za mnou. Postupem času noha bolet přestává a mě mrzí, že jsem vynechal focení skalního bludiště. Bohužel, nic jiného se dělat nedalo.

Protože času mám dost, jsem rozhodnutý se vracet do Josefova dolu opět kolem vodopádů Jedlové a pokusit se nadělat slušné fotky. Šlo se mi už docela dobře, takže k vodopádům jsem dorazil v očekávaném čase, foťák, stativ a jde se na věc.

A pak konec, jde se na autobus. Protože času mám opět ještě spoustu, jdu na Svijany a polívku do již vyzkoušené hospody.

Na závěr Mumlavský vodopád

Poslední fotka, kterou jsem vyfotil na téhle dovolené, je z Krkonoš. Večer „odpočinkového dne“ po výšlapu na Ořešník jsem si zašel v Harrachově na procházku k Mumlavským vodopádům a konečně chytil tu pravou „zlatou hodinku“ a ideální večerní světlo.

A tím se můj čas v Harrachově naplnil, sice jsem měl v plánu jít následující den na výšlap na Voseckou boudu a dokonce jsem i vyrazil, ale kousek pod Krakonošovou snídaní mě chytil déšť, který přerostl v liják a pak v kroupy. Prudce se ochladilo a já musel zamířit zpět. No nevadí, ty dva týdny v Harrachově byly moc fajn.

Tak zase za rok…tedy, možná. Co bude za rok…? Na vysvětlenou, na konci jara 2015 mě čekají státnice, a tedy definitivní konec studentských let. Kde asi budu za rok touto dobou? Uvidíme. Tyhle poslední prázdniny byly fajn!