V první části cestopisu z naší výpravy za tuleni a tereji na ostrovy v Severním moři jsem popsal samotnou cestu a plavbu, a pak první okamžiky na ostrově Helgoland. Vzhledem k tomu, že celá cesta trvala skoro 24h, padli jsme večer na hotelu utahaní, jak koťata. Ani jsme si, skrze deštivý večer, nevšimli jedné věci. A to, jak dlouho je, tady dost vysoko na severu, světlo (v porovnání se stavem u nás doma).
Ovšem oč dřív jsme šli spát, o to dříve jsme ráno vstával. Ani mě nemusely budit hodinky a už jsem měl oči otevřené. Stejně na tom byl spolubydlící Robert, a tak jsme rychle proletěli koupelnou a vyrazili do krásného rána směrem k terejům.
Když dojdeme ještě spícím městečkem na náhorní plošinu ostrova, rozrytou krátery leteckých pum z dob Druhé světové války, je krátce před 6h a slunce začíná malovat. Šli jsme na tereje, ale teď nastaly pravé krajinářské orgie (a prostor pro můj nový objektiv Olympus 8-25/4, který právě tady mohl ukázat, v čem je síla velmi širokého ohniska).
Poté, co se vyřádíme krajinářsky – a že je co fotit, pokračujeme k pobřežním útesům. Mysleli jsme si, jak jsme s Robertem nevstali první, ale houby – u terejů potkáváme skoro celý zbytek party.
Nastává “čelendž”, tady skutečně není problém vůbec se k ptákovi přiblížit a nějak, jen trochu slušně ho vyfotit, jak to bývá často u nás ve volné přírodě, tady je problém vybrat si jednoho konkrétního a nafotit ho hezky.
Máme je na dosah širokoúhlého skla, nepřeberný počet, tak jen něco vymyslet. To jejich hudrování mi zvoní v uších ještě teď, když si na něj vzpomenu…
Když se fotograficky vyřádíme, odcházíme do hotelu na snídani – kvůli nám nikdo na 6h snídani nedělal, tedy ráno to máme napřed s rozcvičkou, pak se snídaní 🙂 O to více nám ale pak aspoň chutnala.
U snídaně se taky domlouváme na programu – na 9h sraz a přejedeme místním “MHD” na ostrov Düne, ať se konečně seznámíme taky s tuleni 🙂 Lodička “přívozu” je malá a rychlá, cesta trvá asi pět minut, ale vlny na moři mezi ostrovy dost velké a kdo má mořskou nemoc, užije si. Já problém neměl, ale soucítil jsem s těmi, kterým to úplně dobře nedělalo. Ale těch 5 minut se přežít dá.
Konečně jsme tedy na Düne – ostrůvku, jehož název plně vystihuje rovněž jeho podstatu – duna. Opravdu, velká písečná duna v moři. A na plážích ostrova se válí – tuleni. Jak brzy zjistíme, nejen ti, ale hlavně za tuleni se sem zde jezdí. JInak zde nic není, žádné hotely, nic. Kemp, pár chatek, malý obchod s tím nejnutnějším a plážová restaurace.
Na ostrově táboří v této roční době (květen) dva druhy tuleňů – tuleň obecný větší (a dravější) tuleň kuželozubý. Malí tuleni se zde rodí v době zimní nepohody a vichřic, později v červnu odplouvají tuleni ke břehům Anglie a vrací se zase až později na podzim.
Tuleňů jsou zde mraky, a nejsou nijak plaší. Prostě se povalují na písku a opalují se 🙂 Občas si jdou zaplavat a odchytit nějakou tu rybu na zakousnutí. Jinak nedělají nic. Je k nim zakázaný přístup na krátkou vzdálenost (30 m “doporučená” a pak kritická 10m, pod kterou se prostě nesmí, jinak vás vykážou hlídkující ochranáři), a to jednak pro jejich klid, jednak pro bezpečnost turistů – on vypadá tuleň roztomile, ale když člověk vidí ty zuby, nechce si od něj nechat prokousnout zadek 🙂
Obcházíme ostrov a fotíme, i když v prvé řadě je nutné seznámit se pořádně s terénem. Už teď je jasné, že to bude, jako na Helgolandu s tereji. Tuleňů je spousta, nejsou plaší, není ani třeba extrémní teleobjektiv, ale kumšt bude vybrat i z nich a udělat hezkou fotku. Je třeba počkat na nějakou tulení akci, hezké světlo atd.
Další postřehy – nikdy bych nevěřil, jak je cesta sypkým pískem únavná. Pomůže jít po teď za odlivu suché části pláže, která je jako beton – člověk se neboří a jde se dobře. Ale běda, když si na tu zdánlivě suchou zemi lehnete! Okamžitě jste mokří, jak jste stlačili vrstvy písku, a ty pouští vodu. Goretex je příště nutnost, protože právě z leže se fotí nejlépe a člověk pak vypadá, když vstane, jako vodník.
Další sranda je zde písek, který se dostane prostě úplně všude, to bot, škrvrká vám mezi zuby, dostane se do všech záhybů batohu… Pro fototechniku je to zkouška ohněm, ale Olympus potvrdil svoji vysokou odolnost a neměl nejmenší problém, a to ani při měnění skel s nějakým pískem či prachem na čipu.
Jinak je to ale veliká paráda. To už vidím, že Düne není jen o tuleních – na plážích za odlivu se to hemží kdejakými ptáky. Nejvděčnější pro focení je asi ústřičník velký, ale potkáme tady kajky mořské, kulíky, vrány šedé, kamarád Petr i jespáky, no a samozřejmě mořské racky. Těch tu je spousta a jsou náramně ochočení. Ale všechna havěť je tu daleko méně plachá, než jsem zvyklý od nás, jsou to prostě fotografické žně.
Procházíme tedy ostrov, kde v jeho malém vnitrozemí, v malém kempu, dáme i pauzu a svačinu. Když vidím sociální zařízení kempu a to, že stany nestojí namačkané na sobě, ale každý mezi dunami má svoje soukromí, říkám si, že bych tu docela rád strávil někdy pár dní i takto. Popravdě, Düne mi učaroval. Pláže s všemožnými ptáky, písečné duny, a představa “robinzonády” ve stanu mě nadchla. Helgoland je super, mohutné útesy, maják, terejové, místy i i zbytky starého rybářského městečka, pohodlí hotelu (pro případ nepohody určitě k nezaplacení, viz včerejší večer), ale Düne bych chtěl někdy začít takhle pod stanem…
Zajímavostí Düne také je, že je zde – letiště! Ano kousek vedle kempu, samozřejmě jen pro malá letadla, ale je. Tuleňové přistávající a startují letadla vesele ignorují, nevěnují jim pozornost.
Po krátké pauze se vracíme opět k focení, ani nevítáme, že den se nachyluje, už je odpoledne stíny se prodlužují… A já cítím nedobrou věc. Studený vítr z moře klame, slunce zde pere naplno. Absenci slunečních brýlí, které jsem nechal na hotelu, jsem dnes už obrečel – oči trpěly. Ale teď cítím, že jsem se taky parádně spálil v obličeji. Vůbec bylo oblečení problém – bez bundy zima. A s bundou, zateplenou větrovkou, mi zas bylo horko…
Během dalšího focení a polehávaní v písku se domlouváme na zrychleném přesunu na Helgoland s tím, že zajdeme na západ slunce k terejům. Dohodnuto, vykonáno. Jen Sofi ještě zůstává na Düne. Na Helgolandu se vydrápeme opět od moře do kopce, až na vrchol útesů, a strávíme kouzelný západ slunce focením terejů. Vlastně…nejsen focením, ono to tady má prostě své velké kouzlo i pro nefotografy.
Když světlo pomalu začne mizet, vracíme se, opět totálně utahaní, na hotel. Mám takový pocit, že opět ani “nedokoukám večerníček”, a budu chrápat, jak zabitý…
