Jelikož se v tomto květnu po nekončených dvou letech situace vrátila do alespoň náznaku normální doby, konečně mohl Michal a Sofi z fotocesty.com zrealizovat další fotovýpravu. A tentokrát rovnou do nejvíce exotické lokace, kterou jsme společně zatím navštívili. Cílem naší výpravy bylo souostroví Helogoland a Düne v Severním moři. A co tam? Ve zkratce, hlavně terejové a tuleni!
Na samotnou cestu jsme vyrazili v úterý 10. května odpoledne, jeli jsme přes noc na středu, protože trajekt z pevniny, z přístavu Cuxhaven, na ostrovy jede vždy jen brzy ráno. Platit další ubytování v Německu by bylo zbytečné, tedy ve hře byla pouze noční cesta.
Té se řidič Robert (můj budoucí spolubydlící na Helgolandu) zhostil na jedničku a Německem jsme v osmimístném MPV doslova proletěli. Matně si pamatuji pár nočních zastávek a pak, za svítání, nás už vítal Cuxhaven.
Vylezli jsme značně pomačkaní, rozlámaní, ale proti Robertovi alespoň trochu vyspaní. Zatímco on si šel zdřímnout, my jsme vyrazili na procházku po přístavu a okolí. Co jiného taky dělat, všechno bylo ještě zavřené a všichni spokojeně spali…
V duchu jsem si říkal, že bych dal nevím co za horkou sprchu, převléct se a dát si kafe. Bohužel, musel jsem se obejít bez toho všeho, každá sranda něco stojí a na takové výpravě člověk nesmí být změkčilý. Rychlé opláchnutí u pítka v přístavu muselo stačit a taky stačilo, zvlášť ve spojení s tím, že se začalo dělat docela fajn světlo na focení.
Prochodili jsme trošku přístav a nasávali atmosféru, kterou podtrhovala vůně chaluh, šplouchání vln a slaný vítr. Prostě vůně moře. Pak se ještě o menší estrádní vsuvku postarala Sofi skrze krmení místních opeřenců. Slovy Míši: “Začalo to vrabci, teď už létají racci a za chvíli přiletí orli…”
Po krátkém kolečku kolem přístavu a popsané drezúře opeřenců už byl pomalu čas chystat se k nalodění. Tedy příruční zavazadlo (pochopitelně fotobatoh s technikou) si ponechat, druhý bágl odnést k naložení posádce trajektu.
Čas pokročil a i my jsme se mohli pomalu nalodit za svými zavazadly. Zůstali jsme na palubě, jednak jsem se moc těšil na zážitek z plavby (na ostrovy je to cca 50 km, takže žádný kousek a krátká plavba), jednak na palubě jsem očekával menší buzeraci stran hardhubů, než v kajutě.
Podle obrázků je tu nosili i tuleni, ovšem jednalo se o jednoznačnou klamavou reklamu a nás na trajektu s tímto nesmyslem nikdo naštěstí neprudil.
Jediné negativum během plavby bylo, že jsme si sedli blízko výfuků, ze kterých se linulo něco, co by švédskou slečnu “How dare you?!?” možná dohnalo k šílenství, pokud je to tedy vůbec možné.
Z plavby bych vypíchnul dva zajímavé momenty: První, když jsme na hladině zpozorovali divný zlom vln a Robert, takto zkušený mořský vlk, nám řekl, že to vyjíždíme z ústí Labe do moře. Sakra daleko od břehu! Voda měla najednou úplně jinou barvu a byla znatelně čistší.
Druhý zajímavý moment byl, když jsme míjeli písčiny daleko v moři, takto přísnou ptačí rezervaci. Tam se tak dostat, to by teprve bylo focení…
Když jsme se blížili k cíli, po vzoru Kolumbových námořníků jsme začali vyhlížet pevninu. Nevím, kdo z nás první uviděl na obzoru ostrovy, ale vím, že pak už šlo vše rychle a najednou jsme přistávali na Helgolandu.
Poté nás čekala pěkná procházka, na ostrově nejsou povolena auta (vyjma elektrických vozítek), není tam pochopitelně ani MHD, a tak jsme museli s plnou bagáží pěkně vzhůru, z přístavu na kopec, kde jsme byli ubytovaní. Protože jsme byli plně naložení a po únavné cestě, nebylo to nic extra příjemného, ale aspoň jsme si prohlédli poprvé městečko.
Pak už konečně hotel, sprcha, převléct se do čistého a po krátkém oddechu vyrazit na oběd a první (otřesné) místní pivo. Bohužel, ceny na ostrově jsou skutečně s vysokohorskou přirážkou…ale jezte na pokoji chleba a konzervu. To vám prostě nedá, nezajít si na teplé jídlo a v klidu posedět ve stylové místní restauraci a pokecat s kamarády.
Posilněni obědem a odpočinkem vyrážíme konečně na první krátké focení. Na Helgolandu se nachází obrovská kolonie terejů, hnízdících na strmých útesech nad mořem, na kterou se pořádají fotovýpravy minimálně z celé Evropy. A to je také i náš fotografický cíl na tomto ostrově.
Cestou jsem při poznávání ostrova vzpomínal na Nerudovu Romanci helgolandskou. Ta nějak deformovala mé očekávání do pochmurného ostrova uprostřed moře, obehnaného skalisky. A přitom tady bylo nádherně, úplný ráj na zemi! Otázka je, jak to tady vypadá v listopadu, prosinci…
Když jsme došli ke kolonii terejů, můj první dojem byl: Dobře zavedená slepičí farma (a jak řekl Robert: “Aspoň dva roky nevykydaná, podle toho smradu”). Druhá myšlenka byla, že tady fakt dlouhé sklo nepotřebuji :).
Bohužel počasí hrozilo deštěm, vzali jsme to tedy pro středu jen jako krátké seznámení s terénem a brzy zvolili taktický ústup na hotel. Cestou jsme se ještě se Sofi, slovy klasika, “sešli na hřbitově” a zafotili si tady zvláštní druh zvonků, tzv. zvonek helgolandský 🙂 Focení nás ale pak stálo pořádnou sprchu, protože začalo pořádně pršet.
Doběhli jsme na hotel a já si pak jen pamatuju, jak jsem zapadl do postele a snad ještě před večerníčkem usnul…
