V předchozím článku jsem popsal naši cestu s Fotocesty.com do centra Bialowiežského pralesa, obce Bialowieže, na Velký pátek 2019. A také prohlídku místního skanzenu a první dojmy, jaké na mne Bialowiež samotná udělala. Nyní popíši náš druhý den v tomto krásném koutě světa.

V sobotu ráno je krásně, při výborné snídani, kterou nám servíroval domácí pán Olsiku, domlouváme plány na dnešek. Pojedeme auty kousek od Bialowieže, do tzv. Rezerwat Pokazowy Żubrów. Což chápeme jako takovou „zoo v lese“, něco na styl Bavorského lesa na Šumavě, kde jsme byli minulý měsíc.

Po příjezdu vidíme, že tak jednoduché to nebude. Přece jen, sezóna ještě nezačala, jsme tu navíc moc brzy a ještě je zavřeno. Nakonec se přece jen dovnitř dostaneme, ovšem zážitek není velký. Zvířata ještě nejsou ve výbězích, nebo jsou příliš daleko, na focení nic moc. Projdeme se po „zoo“, já nakoupím u pokladny nějaké suvenýry se zubřími motivy a uvažujeme, co dál.

Jako druhá volba dnešních průzkumů padá návštěva okruhu v pralese mezi vesničkami Pogorzelce a Teremiski, kde rostou zvláště staré stromy.

Každý velikán má své jméno, stromy totiž nesou jména významných polských panovníků. Což o to, tento okruh po lávkách (aby návštěvníci nepoškodili pralesní vegetaci) je zajímavý, ale jsme tu v poledne a podmínky na focení jsou dost špatné. Navíc les je zatím takový nijaký, i když u nás je už vše hezky zelené, tady to je jak u nás před čtrnácti dny, stromy jsou zatím holé a probouzí se z vegetačního klidu.

Projdeme okruh, oběd nahradíme svačinkou a rozhodneme se pokračovat dále do lesa, kde pak odbočíme na neznačenou stezku. Tady se na chvíli zabavíme focení „kytiček“, Honza s Míšou nám utekli a zůstaneme se Sofi vzadu.

Když po focení pokračujeme dále, řeknou nám turisté, které míjíme, že před chvíli potkali v lese zubra! Pár metrů od nich. Nasazuji teleobjektiv a mířím udaným směrem do lesa. Bohužel, nevidím nic. Zubr se asi vrátil do hlubin pralesa… Takže se vrátím zpět na cestičku a sejdeme se spolu se Sofi s Míšou a Honzou.

Došli jsme až na břeh říčky Lutownie, k přístřešku, který slouží jako „zubří pozorovatelna“. Je nám jasné, že louky u řeky jsou zubry navštěvované, ale v tuto denní hodinu máme smůlu.

Rozhodneme se vrátit domů, do Bialowieže, dát si na chvíli „oraz“ a pak se jít podívat do pralesa přímo za barákem. Doma díky Honzově diplomacii přesvědčíme paní domácí, aby nám udělala výbornou bramboračku, hříbky přímo z pralesa! Přišla nám k chuti, stejně tak vychlazený Bernard. Hned bylo na světě krásněji 🙂 Jen Sofi by už už chtěla jít do pralesa číhat na zubry…

Sebere se tedy a jdeme do lesa hned za Olsikem. A nelitujeme! Netušili jsme, co máme hned za barákem. Po pár metrech chůzí lesem docházíme k rozpadlému plotu z pletiva. Chvílí uvažujeme, co to má jako být, ale pak dírou prolézáme dál a vidíme, že to byl předěl mezi „lesem“ a pralesem. Je to něco úplně jiného, než na co jsem zvyklý od nás. Trouchnivějící stromy leží, kde stářím samy dopadly. Míjíme velikány, jaké v našich lesích člověk jen tak nevidí. Divoká, krásná příroda.

Co chvíli také narazíme na neklamné stopy přítomnosti zubrů, jedno ho.no vedle druhého 🙂 Míříme k mýtině, kterou mám na mapě, měla by na ní být další „zubří pozorovatelna“. Po chvíli vidíme mezi stromy světlo, takže mýtina je blízko, pokračujeme směrem k ní a už ji mezi stromy dobře vidíme. Najednou Michal mává rukou: „Stát, potichu, na louce je zvěř!!!“ Bohužel, bylo to jen srnčí, ne zubr. Uprostřed louky je seník (tedy ne „zubří pozorovatelna“)…a za ním vychází další zvíře. Liška! Bohužel, mimo dosah mého teleobjektivu, fotí ale Sofi. Najednou liška asi zachytí naši přítomnost a je pryč.

Jdeme na okraj mýtiny, usedáme do trávy a čekáme na zubry, ale marně. Po chvíli se k nám přidá i Honza, který si po obědě/večeři dal šlofíka a přišel za námi až teď, zubra se však nedočkáme. Tak fotím alespoň krásnou přírodní scenérii. Nakonec to balíme a přes les se vracíme za západu slunce domů. Dnes toho bylo dost. A jestli zatmíme, sežerou nás tady ještě vlci, vsadím boty, že tu budou!

Večer zakončíme opět příjemným posezením u piva. Spát jdeme celkem brzy, přece jen jsme byli celý den na nohou.