Výprava „Bialowiežský prales 2019“, III. část

A je tu třetí díl reportáže z naší výpravy do Bialowiežského pralesa přes Velikonoce 2019. V prvním díle jsem popsal naši cestu sem a první dojmy z Bialowieže, druhý díl jsem věnoval následujícímu dni, kdy jsme prozkoumali okolí Bialowieže a podívali se krátce i do pralesa. Nyní přichází z mého pohledu „zlatý hřeb“ celé výpravy, den, kdy jsme se prošli už skutečnou divočinou.

V noci na neděli mne probudil déšť, který bubnoval na šikmou střechu mého podkrovního pokojíku. To asi odpadne brzké ranní vstávání, říkal jsem si s úlevou 😀 Večer jsme se totiž domluvili, že půjdeme brzy ráno číhat na louku za Olsik na zubry.

Nad ránem ale déšť ustal a tak jsme na louku šli, nicméně jsme tam jen nakoukli a vrátili se, čekat v té ranní syrovině se nám nechtělo.

U snídaně domlouváme program na dnešní den. Honza se rozhodl, že již toho bylo na něj dost a odjíždí předčasně domů. Loučíme se s ním a my vyrážíme autem tentokrát dál od Bialowieže.

Rozhodli jsme se podívat až na hranici s Běloruskem, do vesničky Stare Masiewo. Což o to, vzdušnou čarou kousek, jenže po cestách to znamená objet prales. Cestou se rozhodneme pro menší změnu plánu a odbočíme k vesničce Gruszki, kde necháváme zaparkováno stylově, u budovy místního nadlesnictví.

Chceme si projít krajinu kolem řeky Narewky. Což se brzy ukázalo jako skvělé rozhodnutí! Vzali jsme to z části po značené cestě, až k mostu říčku přes Narweku (Kosi most). Místy jsme si cestu „zkrátili“ výletem do lesa nebo k řece, bohužel jsme ale zjistili, že jít tak pořád nepůjde. Narazili jsme totiž brzy na bažiny a museli se vrátit zpět na cestu.

Ale jinak skvělý zážitek, napřed meandry Narewky, pak „prales přesliček“, pak jsme již na značené cestě minuli místo, kde se voda potoka rozlívala a tvořily se rozsáhlé mokřiny. Nádherná krajina a skutečně jsme teď byli v divočině, v pralese. Našli jsme i pozůstatky vlčí noční hostiny. 

Došli jsme takovým obloukem opět k řece Narewce a mostu přes ni, kde byla další „zubří pozorovatelna. Tam si dáváme pauzu a řešíme, co dále, a koukáme na krajinu. Kolem řeky jsou rozsáhlé louky, vypadá to tady parádně. Akorát počasí vyhrožuje zase deštěm, naštěstí však zůstalo jen u výhrůžek.

Nechce se nám držet značené cesty a vrátit se k autu okruhem po ní, protože ta nekopíruje tok řeky. A nám se od řeky nechce! Takže se rozhodneme přejít po mostě na druhou stranu Narewky a pokračovat po loukách po proudu, až zpět k autu.

Zatím to jde snadno, krajina je opravdu krásná a navíc vidíme často stopy přítomnosti zubrů. Jasně je vidět, kde překračují řeku, na březích vidíme stopy, jak lezou do vody (nebo z ní). Když se dostaneme do míst, kdy je na louce takový křovinatý podmáčený remízek, vítr nám přinese pach, jak kdyby bylo poblíž stádo krav. Ovšem tady krávy určitě nebudou…zubři? Zubři! Nemohou být daleko, ale najednou nám dochází, že úplně nechceme vlézt do jejich stáda, pokud se povalují kousek od nás. To se nakonec nestane.

Pokračujeme kolem vody dál, cestou vidíme několik maskovaných přístřešků pro fotografy. Co se zubrů týče, toto bude správná lokalita. Po chvíli ale dojdeme do míst, kde se loukou táhne mokřina, musíme ustoupit do lesa a zkusit to obejít přes něj. Tato část cesty mi připomínala válečné filmy z běloruských močálů, protože i v lese kličkujeme mezi bažinami, obcházíme je a místy jdeme přímo přes mokřiny.

Nakonec se z lesa ale vymotáme a vyjdeme opět u řeky, už docela blízko od osady Gruszki. Před námi je krásný meandr Narewky, na druhé straně břehu roste kouzelný březový hájek. A zrovna zase vyšlo sluníčko! Kolem řeky dojdeme posledních pár metrů, mineme bobří hráz a už jsou tu Gruszki.

Sedáme do auta a rozhodujeme se zajet ještě do Stareho Masiewa, jak bylo původně v plánu. Tam se bohužel nakonec po chvíli spustil déšť, ale ani nám to nevadí, tady jsme nic zajímavého neviděli, jen jsme se podívali na Polsko – Běloruskou hranici.

Vracíme se domů do Bialowieže a v autě se domluvíme, že doma si dáme zase chvíli oraz a pokud bude hezky, půjdeme k večeru opět do pralesa za Olsik. Sofi totiž ráno zjistila, že za loukou, směrem k běloruské hranici, jsou v pralese krásné bažiny. A přes ty bažiny zřejmě chodí na louku z hlubin pralesa zubři! A my chceme zubra vidět, hlavně Sofi.

Pršet skutečně přestalo, a tak k večeru vyrážíme do pralesa. Bažiny jsou parádní, na focení jedna radost. Ovšem zubrů se nedočkáme. Ale jinak jsem si tedy focení užil, fotím detaily pralesa a pomalu se vracíme domů. Podle pravidla „za tmy domů, ať nás nesežerou vlci“, už víme určitě, že tu jsou!

Večer krátký pokec, třídění fotek, no a zítra ráno odjíždíme domů. Já už ani ráno číhat na zubry na louku nechci jít. Kdybych tušil, co ráno bude… Ale o tom až v posledním krátkém díle!

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..